ECLI:CZ:US:2017:4.US.777.17.1
sp. zn. IV. ÚS 777/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Milana Haupta, zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem Pardubice, třída Míru 70, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3689/2016-289 ze dne 21. 12. 2016, Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016 č. j. 19 Co 74/2016-154 a Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 25 C 47/2014-63 ze dne 4. 2. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 11 a čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě včetně čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 byla podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř odmítnuta žaloba stěžovatele, jíž se vůči žalované České republice-Ministerstvu financí domáhal náhrady škody ve výši 653 481 659 Kč s příslušenstvím, jako neprojednatelná. Stěžovatel totiž přes řádné poučení, jak má opravu a doplnění svého podání provést, i o následcích nedoplnění žaloby, vytýkané vady žaloby neodstranil. Nadále zůstalo nejasné, jaká škoda, jakým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a jakého orgánu měla být stěžovateli způsobena. Stěžovatel ani nevyjasnil vztah této žaloby k dalším podaným žalobám. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že v řízení nelze pro vady žaloby pokračovat a prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahovalo vymezení přípustnosti dovolání.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. V ústavní stížnosti podrobně rozvádí důvody, které jej vedly k přesvědčení, že v souvislosti s konkurzním řízením vedeným na úpadce RASTRA AG-CZ a.s. došlo k závažným pochybením. Stěžovatel se považuje za oběť korupčního zneužití Krajského soudu v Hradci Králové organizovaným zločinem a justiční (konkurzní) mafie, má za to, že došlo ke zneužití ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto je odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
V posuzovaném případě Ústavní soud pochybení, jež by vedla k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, neshledal. Podstatou ústavní stížnosti zůstává pouze polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. V ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se civilní soudy vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, vypořádaly se s předestřenými tvrzeními stěžovatele a v odůvodnění svá rozhodnutí o neprojednatelnosti žaloby řádně odůvodnily. Zejména uvedly, že v žalobě nebyly určitě a srozumitelně vymezeny základní předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu. Není zřejmé, jakým konkrétním nezákonným rozhodnutím (nesprávným úředním postupem) a koho, měla vzniknout škoda, zda je dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (nesprávným úředním postupem) a nejasně tvrzenou škodou. Nebyl dostatečně vylíčen skutkový děj, na jehož základě stěžovatel uplatňoval svůj nárok v rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, nebyl tedy srozumitelně a určitě vymezen předmět řízení po skutkové stránce.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud považuje odůvodnění soudů, ze kterých je zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly, za ústavně konformní a srozumitelná, a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu