ECLI:CZ:US:2017:4.US.877.17.1
sp. zn. IV. ÚS 877/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Soldána, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2016 č. j. 40 Co 647/2016-51 a proti usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, se sídlem Komenského 38, 750 02 Přerov, ze dne 5. 10. 2016 č. j. 203 EX 18453/13-40, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 22. 3. 2017, doplněné podáním ze dne 7. 8. 2017, se Jakub Soldán (dále jen "povinný" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími o nákladech exekuce bylo zasaženo do jeho práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") (zřejmě měl na mysli čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě), práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a práva na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Napadená rozhodnutí byla vydána v exekuční věci oprávněného ESSOX s. r. o., se sídlem Senovážné nám. 231/7, 370 21 České Budějovice, proti povinnému Jakubu Soldánovi.
Dne 5. 10. 2016 usnesením č. j. 203 EX 18453/13-40 soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha, Exekutorský úřad Přerov (dále jen "soudní exekutor"), nařízenou exekuci zcela zastavil (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a soudnímu exekutorovi nárok na náhradu dalších nákladů exekuce nepřiznal (výrok III). K nákladům řízení soudní exekutor uvedl, že povinný byl se svým návrhem na zastavení exekuce úspěšný a náhrada nákladů nemůže být uložena k jeho tíži. S ohledem na okolnosti věci a judikaturu nejvyšších soudů České republiky, kterou citoval, však nelze k náhradě nákladů zavázat ani oprávněného za situace, kdy mu nelze přičíst zavinění na zastavení exekuce.
Dne 22. 12. 2016 usnesením č. j. 40 Co 647/2016-51 Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") odvolání povinného proti výroku III usnesení soudního exekutora ze dne 5. 10. 2016 č. j. 203 EX 18453/13-40 odmítl (výrok I), a v další napadené části, tj. ve výroku II o nákladech řízení mezi oprávněným a povinným usnesení soudního exekutora potvrdil (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že si je vědom skutečnosti, že v jeho věci jde o náhradu nákladů řízení, která by v řízení před soudním exekutorem a odvolacím soudem činila v součtu částku 4 392,30 Kč, a že jde obecně o částku nižší. Jde však o částku pro něho zásadní, kterou spolu s dalšími okolnostmi věci považuje za citelný zásah do svých ústavních práv.
Stěžovatel popsal průběh řízení, poukázal na judikaturu civilních soudů a uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť jeho právní závěry neodpovídají provedeným důkazům a jsou rozporné se sjednocenou judikaturou; podrobně rozebral též otázku procesního zavinění na zastavení exekuce a s tím spojenou otázku náhrady nákladů řízení. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1274/16 a vyjádřil názor, že i v jeho věci by Ústavní soud měl shledat, že došlo k zásahu do jeho ústavních práv, neboť je nepříliš majetný a předmět sporu je pro něj částkou významnou.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení.
Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
V posuzované věci neshledal Ústavní soud v napadených rozhodnutích soudního exekutora a krajského soudu žádné protiústavní deficity.
Důvody, pro které odvolací soud usnesení soudního exekutora ve výroku II o nákladech řízení mezi oprávněným a povinným potvrdil, jsou přehledně a zcela srozumitelně v jeho rozhodnutí vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s dostatečně odůvodněným výrokem odvolacího soudu, takže stěžovatelovy vývody důvod ke kasaci stěžovaného rozhodnutí založit nemohly.
Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelností předmětné částky, byť stěžovatel zastává odlišný názor. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takový protiústavní exces Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu