ECLI:CZ:US:2017:4.US.900.17.1
sp. zn. IV. ÚS 900/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti I. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká ulice 92, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2017, č. j. 7 Tdo 1585/2016-44, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. května 2016, č. j. 5 To 372/2014-782, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, kterými měl být zkrácen v blíže neupřesněných právech.
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. srpna 2014, sp. zn. 2 T 57/2012, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců do věznice s dozorem.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 16. října 2014, sp. zn. 5 To 372/2014, odvolání stěžovatele odmítl; následně rozsudkem ze dne 19. února 2015, sp. zn. 5 To 372/2014, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odloženému na zkušební dobu tří roků.
K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. ledna 2016, č. j. 7 Tdo 1502/2015-38, zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. října 2014, jakož i rozhodnutí obsahově navazující, a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc v přiměřeném rozsahu znovu projednat a rozhodnout; současně dovolací soud usnesením z téhož dne, č. j. 7 Tdo 1503/2015-44, zrušil k dovolání stěžovatele i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. února 2016, jakož i rozhodnutí obsahově navazující, a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc v přiměřeném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Následně Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil napadeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Chomutově a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatel odmítl.
Stěžovatel ve své poněkud nesrozumitelné ústavní stížnosti uvádí, že soudy, zejména pak Nejvyšší soud, zatížily svoje rozhodnutí nepřehlédnutelným formalismem a libovůlí v neprospěch stěžovatele. Odvolací soud se po vrácení Nejvyšším soudem věcí zabýval, ale rozhodl opět v neprospěch stěžovatele. Soudy vůbec nereagovaly na jeho námitky, nezabývaly se dostatečně podjatostí policejního orgánu, pro který měla poškozená tlumočit; podněty stěžovatele proti poškozené policejní orgán odmítal jako občanskoprávní věc, a naopak věcně související oznámení poškozené akceptoval a vedl proti stěžovateli trestní řízení. Soudy se rovněž nedostatečně zabývaly námitkou podjatosti soudkyně, respektive faktem, že po vynesení rozsudku ve věci stěžovatele bylo zahájeno trestní stíhání rozhodujícího soudce okresního soudu. Odvolací ani dovolací soud nezjistily žádná pochybení a věc rozhodly.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti a je povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestněprocesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Ne každý postup obecného soudu, který by i byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval především otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů mohlo dojít k porušení základního práva stěžovatele - takový zásah však neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že v ústavní stížnosti absentuje jakákoliv ústavně právní argumentace, stěžovatel se omezil jen na zopakování svých námitek proti postupu orgánů činných v trestním řízení ve své věci, přestože jak Krajský soud v Ústí nad Labem, tak i Nejvyšší soud se v napadených rozhodnutích námitkami stěžovatele důkladně zabývaly a vypořádaly se s nimi způsobem, který splňuje podmínky řádného trestního řízení. Je pochopitelné, že jeden z výsledků letitého konfliktu mezi stěžovatelem a poškozenou, který je zakončen pravomocným rozsudkem odsuzujícím stěžovatele k podmíněnému trestu odnětí svobody, má vliv na jeho vnímání spravedlnosti. Jak je však z napadených rozhodnutí, ale i z předchozích usnesení Nejvyššího soudu ve věci patrné, soudy dostály své zákonné povinnosti a procesně správným postupem vyhodnotily jeho námitky; pokud přitom konstatovaly pochybení nalézacího soudu, pak je ve svých rozhodnutích zohlednily, což řádně odůvodnily. Ani nadále přetrvávající nespokojenost stěžovatele však neznamená nesprávnost závěrů obecných soudů a nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.
Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu