ECLI:CZ:US:2017:4.US.929.17.1
sp. zn. IV. ÚS 929/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti A. M., zastoupeného Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 620/29, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. 5 To 99/2016 a 5 To 100/2016 a usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 4 VZV 4/2015 a ze dne 28. 11. 2016 sp. zn. 4 VZV 4/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, kterými bylo podle §47 odst. 1 a 2 trestního řádu rozhodnuto o zajištění nemovitostí stěžovatele za účelem uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem. Dále navrhuje zrušení označených usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterými byly zamítnuty jeho stížnosti proti uvedeným usnesením.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že ze strany orgánů činných v trestním řízení nebylo rozhodnuto, zda se v řízení připouští účast Ministerstva financí zastupujícího Českou republiku, která měla být trestným činem poškozena. Stěžejní námitka pak směřuje proti tomu, že z přípisu Ministerstva financí ze dne 21. 11. 2016 jednoznačně vyplývá, že škoda vyčíslená ve výši 271 564 396,33 Kč zatím vůbec nevznikla, přičemž může vzniknout až v budoucnosti, v závislosti na výsledku probíhajícího trestního řízení. Vrchní soud v Olomouci podle stěžovatele tento přípis zcela ignoroval a v odůvodnění napadených usnesení se mu nijak nevěnoval. Z uvedených skutečností stěžovatel dovozuje, že v jeho případě vůbec nedošlo ke vzniku škody, nárok na její náhradu proto nelze v trestním řízení uplatňovat, a pokud by k uplatnění nároku přece jen došlo, měly o tom orgány činné v trestním řízení rozhodnout. Stěžovatel dále vyjadřuje přesvědčení, že Vrchní soud v Olomouci napadená rozhodnutí odůvodnil zcela nedostatečně a že zajištění majetku provedené v jeho případě je nepřiměřené sledovanému cíli.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších písemných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetku obviněného pro účely uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení podle §47 trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím zachovává maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1340/14, IV. ÚS 3690/12, III. ÚS 435/04 a další).
Smysl a účel institutu zajištění nároku poškozeného spočívá v omezení dispozičního práva k majetku obviněného z důvodů zde uvedených. Předmětná ustanovení trestního řádu představují ústavně konformní výjimku z ochrany vlastnictví, která je při zachování určitých podmínek pokládána za přiměřenou cíli sledovanému touto právní úpravou. Při naplnění zmíněných podmínek pak ingerence Ústavního soudu není namístě, a to již z toho důvodu, že by takovým postupem předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení, a zasáhl by tak do nezávislé rozhodovací činnosti trestních soudů, což mu nepřísluší. Ústavní soud se může zabývat toliko otázkou, zda ustanovení §47 a násl. trestního řádu byla vyložena a aplikována ústavně konformním způsobem (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 459/03).
Stěžovatel argumentaci založil na tvrzení, že činem, pro který je vůči němu vedeno trestní stíhání, nebyla způsobena škoda, přičemž se v tomto směru opírá o přípis Ministerstva financí ze dne 21. 11. 2016. Ústavní soud má však za to, že orgány činné v trestním řízení se v napadených rozhodnutích s tímto problémem dostatečně a srozumitelně vypořádaly. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v napadených rozhodnutích (v obou případech na č. l. 3-4) vysvětlil, že stíhaným jednáním vznikla škoda v podobě neoprávněně čerpaných dotačních prostředků vyplacených k pokrytí plnění veřejných zakázek. Česká republika pak bude nucena v důsledku protiprávního jednání stěžovatele a dalších obviněných tyto prostředky vrátit, případně jí nebudou poskytnuty, což představuje úbytek majetkových hodnot.
Vrchní soud v Olomouci následně v napadených rozhodnutích potvrdil, že u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 trestního zákoníku (za který je stěžovatel také stíhán) je za škodu třeba považovat veškerý objem dotačních prostředků, který by byl vyplacen na podkladě nezákonného a protiprávního jednání. Ztotožnil se přitom s právními závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 11. 3. 2016 sp. zn. 2 NZT 26/2015; v této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné podotknout, že toto usnesení Nejvyššího státního zastupitelství bylo již dvakrát podrobeno přezkumu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1543/16 a I. ÚS 1588/16), přičemž v obou případech Ústavní soud konstatoval, že tímto rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod.
Jestliže se stěžovatel v argumentaci opírá o zmiňovaný přípis Ministerstva financí ze dne 21. 11. 2016, Ústavní soud připomíná, že jde pouze o jeden z listinných podkladů v dané trestní věci a orgány činné v trestním řízení jím nejsou vázány. Z uvedeného přípisu navíc nevyplývá - jak tvrdí stěžovatel - že žádná škoda stíhaným skutkem dosud nebyla způsobena. Jestliže je informace obsažená v přípisu a určená orgánům činným v trestním řízení formulována tak, že České republice škoda vznikne v případě prokázání spáchání trestného činu, je třeba tuto formulaci vnímat jako respektování principu presumpce neviny, kdy Ministerstvo financí správně nechce předjímat výsledek trestního stíhání a s jistotou tvrdit, že ke spáchání trestného činu skutečně došlo.
Ústavní soud dále musí odmítnout i námitku stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení měly rozhodnout, zda v trestním řízení připouští účast Ministerstva financí zastupujícího Českou republiku s nárokem na náhradu škody. Podle ustanovení §43 odst. 3 trestního řádu je poškozený oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena trestným činem, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor získal. Ze žádného ustanovení trestního řádu však nevyplývá povinnost orgánů činných v trestním řízení rozhodnout již v přípravném řízení o tom, zda určitou osobu připouští k trestnímu řízení jako poškozeného a zda může uplatňovat svůj nárok na náhradu škody, nemajetkový újmy či na vydání bezdůvodného obohacení.
Ústavní soud tedy uzavírá, že napadená rozhodnutí státního zástupce a stížnostního soudu jsou řádně a srozumitelně odůvodněna, a to mj. i v otázce přiměřenosti opatření spočívajícího v zajištění majetku stěžovatele (srov. č. l. 6-7 napadených usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a č. l. 8 napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 99/2016, resp. č. l. 7 napadeného usnesení tohoto soudu sp. zn. 5 To 100/2016). Tato rozhodnutí nevykazují žádný ústavněprávní deficit, a Ústavní soud proto neshledal důvod ke kasačnímu zásahu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu