ECLI:CZ:US:2018:1.US.1119.18.1
sp. zn. I. ÚS 1119/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Jiřího Beneše, zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem, sídlem Na Rozcestí 1434/6, Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2017 č. j. 12 Co 300/2017-515, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) PhDr. Davida Krámského, Ph.D., 2) Ing. Františka Hucla, 3) Ing. Ludmily Huclové, 4) Ing. Miroslava Kurice, 5) Ing. Anny Kuricové, 6) Jany Pešíkové, 7) Michaely Ošťádalové, 8) Ing. Michala Mrkvičky a 9) Mgr. Martiny Mrkvičkové, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 9. 2015 č. j. 20 C 199/2011-381 byla zamítnuta žaloba vedlejších účastníků, kterou se proti stěžovateli domáhali uložení povinnosti zdržet se bránění výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu chůze a jízdy po vymezených částech pozemku specifikovaných ve výrokové části. O nákladech řízení bylo po odvolacím a dovolacím řízení rozhodnuto usnesením obvodního soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. 20 C 199/2011-488 tak, že vedlejším účastníkům 1) až 6) uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 63 633 Kč (výroky I. až IV.) a vedlejším účastníkům 7 až 9) uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku
55 738 Kč (výroky V a VI.). Při tomto rozhodování byl obvodní soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeného v usnesení ze dne 14. 3. 2017
č. j. 22 Cdo 5233/2016-447, že mezi vedlejšími účastníky a stěžovatelem existují samostatné procesní vztahy, neboť se každý vedlejší účastník mohl domoci svých nároků samostatně.
3. Proti výrokům I., II., III. a VI. tohoto usnesení podali vedlejší účastníci 1) až 5), 8) a 9) odvolání. V něm uvedli, že stěžovatel byl v řízení zastoupen jediným advokátem a mezi stěžovatelem a jednotlivými vedlejšími účastníky nemohl vzniknout samostatný procesní vztah. Obvodní soud měl proto při výpočtu výše náhrady nákladů řízení každý úkon právní služby zohlednit pouze jednou, bez ohledu na počet účastníků na jedné straně sporu.
4. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 12. 2017 č. j. 12 Co 300/2017-515 byly výroky I., II. a III. usnesení obvodního soudu změněny tak, že výše nákladů řízení činí 12 571 Kč, a výrok VI. usnesení obvodního soudu změněn tak, že výše nákladů řízení činí 10 393 Kč. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení. Městský soud v odůvodnění uvedl, že na straně vedlejších účastníků šlo o výkon jednoho práva odpovídajícího věcnému břemenu cesty, které zahrnuje jak právo chůze, tak i jízdy, a současně povinnost stěžovatele zdržet se bránění vedlejším účastníkům ve výkonu tohoto práva. Jde-li o pluralitu účastníků, uvedl městský soud, že je vázán, stejně jako obvodní soud, právním názorem Nejvyššího soudu. Při určení výše náhrady nákladů však posuzoval rovněž účelnost jejich vynaložení a dospěl k závěru, že stěžovatel vůči vedlejším účastníkům činil vždy jeden úkon a nikoliv více stejných samostatných úkonů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy v ústavní stížnosti zaměřil na tvrzení, že městský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, konkrétně že na straně vedlejších účastníků šlo o výkon několika samostatných
a nikoliv jediného společného práva. Rozhodnutí městského soudu dále vytýkal jeho vnitřní rozpornost. Stěžovatel v závěru zdůraznil, že městský soud setrval na původním právním názoru, byť tento byl úspěšně napaden dřívějším dovoláním.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Totéž platí pro náklady řízení, které představují integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
9. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že ústavní stížnost je zaměřena na výpočet nákladů řízení, které byly obecnými soudy přiznány stěžovateli k náhradě. Podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z ustanovení §137 odst. 1 a 2 o. s. ř. dále vyplývá, že mezi náklady řízení se řadí rovněž hotové výdaje a odměna právního zástupce. V nyní posuzované věci jde o náklady a odměnu advokáta, které jsou upraveny ve vyhlášce č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Z uvedeného je zřejmé, že přiznání nákladů řízení a výpočet jejich výše je otázkou podústavního práva, jehož interpretace a aplikace je výlučně svěřena obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
10. Stěžovatel v nyní posuzované věci tvrdí, že městský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, že došlo ke spojení šesti samostatných řízení a že předmětem každého ze spojených řízení je jedno věcné právo odpovídající věcnému břemenu. Z odůvodnění napadeného usnesení je však zřejmé, že městský soud si názoru Nejvyššího soudu byl vědom a z jeho závěru o existenci samostatného procesního vztahu mezi každým vedlejším účastníkem a stěžovatelem vycházel. Nelze proto vyslovit, že by městský soud nerespektoval závěry Nejvyššího soudu. Jde-li o odlišný výpočet nákladů řízení přiznaných k náhradě, odůvodnil je městský soud jejich účelností. Konstatoval, že přiznání náhrady za šest úkonů se v nyní posuzované věci nejeví jako účelné, byť nároky uplatněné vedlejšími účastníky lze posoudit jako samostatné. Požadavek přiznání pouze účelně vynaložených nákladů je jasně formulován v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. a městský soud z jím vymezeného rámce nijak nevybočil a své závěry naopak řádně zdůvodnil. Ústavní soud souhlasí zejména se závěrem, že navzdory uvedené argumentaci stěžovatel vůči vedlejším účastníkům ve skutečnosti realizoval vždy jediný úkon.
11. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem městského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu