ECLI:CZ:US:2018:1.US.1125.16.1
sp. zn. I. ÚS 1125/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Bergla, zastoupeného Mgr. Petrem Noskem, advokátem, sídlem Jana Masaryka 1669/2, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016 č. j. 30 Cdo 4022/2015-382, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 26 Co 328/2014-336 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 2015 č. j. 26 Co 328/2014-364 a proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 31. března 2014 č. j. 10 C 53/2010-301, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a 1) INTERLIGNUM, a. s., sídlem Koželužská 157, Chotěboř, a 2) Ing. Vladimíra Kubeše, zastoupených JUDr. Milanem Wachtlem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 1279, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") proti vedlejší účastnici 1) domáhal určení vlastnického práva k nemovitým věcem specifikovaným v žalobě. Tyto nemovité věci měl nabýt kupní smlouvou ze dne 17. 7. 1997 od Aurex Chotěboř, s. r. o., sídlem Mariánská 402, Praha 4, která je nabyla od GEZZO, spol. s r. o., sídlem Hlavní 2741, Praha 4. Tato společnost měla předmětné nemovité věci nabýt na základě výsledků veřejné obchodní soutěže od Fondu národního majetku České republiky, konkrétně smlouvu ze dne 1. 3. 1997 č. 060/97 o prodeji privatizovaného majetku INTERLIGNUM Chotěboř, státní podnik. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice 1) zpochybňovala stěžovatelovo vlastnické právo, nezbylo mu, než se domáhat odstranění sporů soudním rozhodnutím. V průběhu řízení na žalovanou stranu přistoupil vedlejší účastník 2).
3. Rozsudkem okresního soudu ze dne 31. 12. 2013 č. j. 10 C 53/2010-298 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 31. 3. 2014 č. j. 10 C 53/2010-301 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. O nákladech řízení bylo dále rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen vedlejším účastníkům zaplatit částku 61 030 Kč. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že se předně zabýval platností právního úkonu, kterým měl stěžovatel nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem. Ve smyslu ustanovení §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), dospěl k závěru, že předmět kupní smlouvy ze dne 17. 7. 1997 je vymezen neurčitě a nelze z ní dovodit, které konkrétní věci stěžovatel kupoval či na kterých pozemcích se nacházely. Tento nedostatek nebylo podle okresního soudu možné odstranit ani následným dodatečným zaměřením geometrickým plánem. Vzhledem k tomu, že smlouva byla neurčitým právním úkonem, považoval ji okresní soud za neplatnou. Rovněž se v řízení neprokázalo, že by Aurex Chotěboř, s. r. o., která měla předmětné nemovité věci stěžovateli prodat, byla jejich skutečnou vlastnicí. V této souvislosti okresní soud podrobně analyzoval smlouvu ze dne 4. 4. 1997, kterou měla tato společnost nabýt předmětné nemovité věci od GEZZO, spol. s r. o., a zjistil řadu nepřesností.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. V něm uvedl, že kupní smlouva ze dne 17. 7. 1997 je platným a určitým právním úkonem, neboť předmětné nemovité věci byly specifikovány konkrétními inventárními čísly, a to nejen v této smlouvě, ale rovněž ve smlouvách, kterými je nabyli předchozí vlastníci.
5. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 11. 2014 č. j. 26 Co 328/2014-336 ve znění opravného usnesení krajského soudu ze dne 30. 4. 2015 č. j. 26 Co 328/2014-364 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení ve výši 12 342 Kč. Krajský soud v odůvodnění stejně jako okresní soud dospěl k závěru, že Aurex Chotěboř, s. r. o., nemohla převést vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem, neboť se sama nestala jejich vlastnicí, stejně tak dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 17. 7. 1997 je absolutně neplatná pro neurčitost jejího předmětu. Krajský soud z dokazování dále zjistil, že smlouva, kterou se měla uvedená společnost stát vlastnicí předmětných nemovitých věcí, je nesrozumitelná a zmatečná, a to rovněž ve svých dodatcích.
6. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž krajskému soudu vytýkal formalistický přístup při výkladu právních úkonů. Přípustnost dovolání měla vyplývat z tvrzení, že se krajský i okresní soud odmítly věnovat skutečnosti, že určitost právních úkonů má vazbu na původní privatizaci státního majetku, v jejímž rámci bylo postupováno standardními způsoby a jednotlivý majetek byl řádně určen. S touto původní identifikací tak mělo být možné předmět smlouvy určitě a srozumitelně vyložit. V této souvislosti stěžovatel odkázal i na dřívější rozhodovací praxi Nejvyššího a Ústavního soudu.
7. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 č. j. 30 Cdo 4022/2015-382 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uzavřel, že krajský soud standardním způsobem vyložil, proč ani za užití interpretačních pravidel podle
§35 odst. 3 občanského zákoníku nebylo možné dospět k závěru o určitosti majetkového převodu. Tento závěr podle Nejvyššího soudu plně odpovídá ustálené rozhodovací praxi, včetně rozhodnutí, na která v dovolání odkazoval sám stěžovatel. Odlišný náhled stěžovatele na interpretaci právního úkonu pak Nejvyšší soud nepovažoval za prokázání soudní libovůle, nýbrž za pouhou polemiku, která sama
o sobě přípustnost dovolání nemůže založit.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy popisuje okolnosti nabytí svého sporného vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem, a to zejména smlouvy uzavřené původními vlastníky a následně i smlouvu ze dne 17. 7. 1997. Podle stěžovatele byly v historické fázi, konkrétně při rozhodování o privatizaci majetku INTERLIGNUM, státní podnik, jednotlivé položky majetku definovány přesně a nepochybně, konkrétně nejen smlouvou, ale rovněž doplněním o privatizační projekt. Následující kupní smlouvy vždy odkazovaly na původní dokumentaci, kde měly být předmětné nemovité věci definovány, a to inventárním číslem, názvem, údajem o přesném datu zařazení do účetní evidence, pořizovací cenou, zůstatkovou cenou a uvedením pozemků, na nichž se nemovité věci nacházely. Takto mělo být postupováno i v případě nabytí vlastnictví samotným stěžovatelem.
9. Z uvedených důvodů stěžovatel považuje argumentaci obecných soudů opírající se o ustanovení §37 občanského zákoníku za vzdálenou skutečnému stavu smluvní dokumentace. Obecné soudy se podle stěžovatele rovněž odmítly zabývat souvislostí jednotlivých smluv a zejména smlouvou týkající se původní privatizace. Zejména Nejvyšší soud nereagoval na skutečnost, že jednotlivé nabývací tituly na sebe odkazují a jsou navzájem propojeny. Např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1625/2002 má vyplývat, že podstatnou náležitost lze určit i odkazem na konkrétní již existující listinu, byť tato není součástí smlouvy. Nejvyšší soud se podle stěžovatele v nyní posuzované věci od tohoto závěru odchyluje, ač v odůvodnění uvádí, že závěry krajského soudu s dřívější rozhodovací praxi nejsou v kolizi. Jde-li o odkaz Nejvyššího soudu na jeho rozsudek ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3107/2014, z nějž má vyplývat, že nesrozumitelnost projevu se dá obyčejně eliminovat, jde-li o chybu v projevu a nikoliv o nesrozumitelnost způsobenou neurčitostí vůle, domnívá se stěžovatel, že i tento rozsudek hovoří ve prospěch jeho argumentace a nikoliv ve prospěch závěrů krajského soudu. Stěžovatel se závěrem ústavní stížnosti věnuje i argumentaci Nejvyššího soudu učiněné obiter dictum a rovněž sporům, které v areálu, kde se nacházejí předmětné nemovité věci, existují mezi ním a vedlejším účastníkem 2).
III.
Vyjádření účastníků
10. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníky a vedlejší účastníky k vyjádření k ústavní stížnosti.
11. Okresní soud ve svém vyjádření uvádí, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. V nyní posuzované věci označuje ústavní stížnost spíše za opravný prostředek, kterým se stěžovatel snaží docílit přezkumu rozhodnutí v další instanci. Krajský soud v rámci vyjádření pouze stručně odkázal na odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku. Na obsah napadeného usnesení odkázal rovněž Nejvyšší soud, avšak nad rámec toho uvádí, že argumentace stěžovatele není důvodná. Zdůraznil, že okresní i krajský soud z namítané provázanosti nabývacích titulů vycházely a zohlednily ji při posuzování platnosti převodů, stejně tak v odůvodněních poukázaly na množství věcných chyb.
12. Vedlejší účastníci ve společném vyjádření uvádějí, že na straně stěžovatele nebyl naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva. Rovněž upozorňují, že Ing. Martin Bergl, nar. XXX, je neexistující osobou, což má vyplývat i z evidence obyvatel. Správné datum narození je uvedeno až v opravném usnesení k rozsudku okresního soudu, a to 24. 6. 1965. Nesprávné datum narození bylo uvedeno již v kupní smlouvě ze dne 17. 7. 1997, což měl stěžovatel podle vedlejších účastníků činit účelově. Z tohoto důvodu navrhli, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako návrh podaný neoprávněnou osobou. V dalším obsahu se ztotožnili se závěry obecných soudů a dodali, že skutečným účelem podávání žaloby a opravných prostředků stěžovatelem je snaha maximálně omezit řádné užívání jejich majetku.
13. Ústavní soud doručil vyjádření účastníků a vedlejších účastníků stěžovateli k případné replice. K vyjádření vedlejších účastníků stěžovatel uvedl, že nesprávné uvedení data narození bylo pouhou chybou v psaní a rozdíl je v jediné číslici. K tomu vyjádřil politování, že vedlejší účastníci namísto zkoumání pravé podstaty věci řeší každé formální pochybení. Jde-li o okolnosti sporu mezi ním a vedlejšími účastníky, odkázal stěžovatel na obsah ústavní stížnosti. K vyjádření okresního soudu vedlejší účastník uvedl, že podstatou nyní posuzované věci je sporné vlastnické právo a obecné soudy nerespektováním skutečné vůle účastníků smluvního vztahu měly popřít jeden z principů fungování právního státu. Stěžovatel v závěru repliky zdůraznil, že pouze Nejvyšší soud se vyjádřil k podstatě ústavní stížnosti, nicméně ani jeho vyjádření nic nemění na v ní uvedených námitkách. Zejména z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3107/2014, na nějž odkazuje i napadené usnesení, má vyplývat potřeba šetření skutečné vůle účastníků právního úkonu. Použil-li toto rozhodnutí Nejvyšší soud jako argumentační podklad k odůvodnění závěru
o neplatnosti právního úkonu, měl by uvést, které konkrétní důvody jej vedly k odklonu od závěrů v tomto rozhodnutí učiněných.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyjádřeními účastníků a vedlejších účastníků, vyžádaným spisem a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
17. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, kterou se měl stát vlastníkem předmětných nemovitých věcí, a to z důvodu její neurčitosti a neurčitosti či zmatečnosti smluv
a dodatků, na jejichž základě se vlastnicí měla stát Aurex Chotěboř, s. r. o.
18. Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku platilo, že právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Jde-li o určitost předmětu právního úkonu a interpretaci, uváděl §35 odst. 2 občanského zákoníku, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Z těchto ustanovení je zřejmé, že interpretace právních úkonů a posuzování jejich určitosti pro účely vyslovení platnosti jsou otázkou podústavního práva, do jejíhož řešení Ústavní soud není oprávněn jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. V nyní posuzované věci je třeba rovněž zdůraznit, že argumentace stěžovatele nezpochybňuje respektování citovaných ustanovení občanského zákoníku obecnými soudy, nýbrž hodnocení obsahu smlouvy ze dne 17. 7. 1997 a smluv předcházejících. Jde tedy o argumentaci skutkovou a nikoliv ústavněprávní, vedoucí ke zpochybnění interpretace nikoliv právní normy, nýbrž právního úkonu, což k naplnění důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje.
19. Nad rámec uvedeného Ústavní soud vyjadřuje nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy nepřistoupily k interpretaci kupní smlouvy ze dne 17. 7. 1997 s přihlédnutím k okolnostem postupného nabývání původními vlastníky a prvotního nabytí v rámci privatizace. Zejména z odůvodnění rozsudků okresního a krajského soudu je naopak zřejmé, že se nesoustředily pouze na tuto smlouvu, nýbrž také na okolnosti nabytí vlastnického práva smlouvou uzavřenou mezi Aurex Chotěboř, s. r. o., a GEZZO, spol. s r. o., kdy shodně dovodily zásadní nedostatky spočívající ve zmatečném určení kupní ceny, předmětu smlouvy nebo dokonce datu jejího uzavření. Z toho vyplývá, že nejen neurčitost předmětu kupní smlouvy ze dne 17. 7. 1997, ale zejména pochybnosti o nabytí vlastnického práva Aurex Chotěboř, s. r. o., byly stěžejní pro zamítnutí stěžovatelovy žaloby. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelem namítaná vada usnesení Nejvyššího soudu spočívající v odkazu na rozhodovací praxi, která má naopak podporovat a nikoliv vyvracet jeho argumentaci. Rovněž z usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že závěry krajského soudu skutečně nekolidují s ustálenou rozhodovací praxí. Z obsahu odůvodnění je jednak zřejmé, že i Nejvyšší soud považuje argumentaci stěžovatele za pouhou polemiku s dokazováním, jednak že jeho žaloba byla zamítnuta nikoliv pouze pro neurčitost kupní smlouvy ze dne 17. 7. 1997. Rovněž Ústavní soud souhlasí se závěry, že některé podstatné náležitosti smlouvy nemusí nutně vyplývat přímo z jejího obsahu, v nyní posuzované věci však bylo důvodem zamítnutí žaloby zejména neprokázání vlastnického práva na straně Aurex Chotěboř, s. r. o., v okamžiku uzavření smlouvy se stěžovatelem. Tento závěr shodně vyslovený okresním a krajským soudem byl v odůvodnění napadených rozhodnutí podrobně zdůvodněn, včetně pochybností o možném obcházení zákona,
a Ústavní soud jej plně akceptuje.
20. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího, krajského ani okresního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu