ECLI:CZ:US:2018:1.US.1126.18.1
sp. zn. I. ÚS 1126/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Krčka, zastoupeného Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem Rooseveltova 6/8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 315/2017-429 ze dne 8. 1. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí vzešlo z řízení o žalobě stěžovatele, jejímž prostřednictvím po žalovaném, Moravském zemském muzeu se sídlem v Brně, žádal zaplacení částky 522 128 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady mzdy jako nároku z neplatného rozvázání pracovního poměru dle §61 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006. Obecné soudy v dané věci rozhodovaly opakovaně, přičemž ve výsledku nárok stěžovatele shledaly důvodným celkem co do částky 167 616 Kč s příslušenstvím.
O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo pak rozhodnuto ve výroku V. rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 55 C 48/2008-410 ze dne 14. 7. 2017, jímž byl stěžovatel zavázán zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 62 353,40 Kč, a to ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že v řízení měl převážný úspěch žalovaný (z 67,90 % předmětu řízení, zatímco stěžovatel jen v rozsahu 32,10 %), a proto mu v souladu s ustanovením §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), náleží právo na náhradu 35,80 % účelně vynaložených nákladů. S ohledem na nepříznivé majetkové poměry stěžovatele nalézací soud zvažoval i aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., k níž se, po zohlednění okolností sporu a jeho průběhu, nakonec nepřiklonil.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením č. j. 15 Co 315/2017-429 ze dne 8. 1. 2018 rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku V. potvrdil a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil. V ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že krajský soud měl v posuzované věci aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., resp. ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze přiznat plnou náhradu nákladů řízení účastníkovi, který měl ve věci úspěch jen částečný, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Stěžovatel jednak považoval za absurdní, aby platil náklady řízení žalovanému, jenž porušil zákon a neplatně s ním rozvázal pracovní poměr, proti čemuž byl stěžovatel nucen se soudně bránit. Dále nebylo možno přehlédnout, že v předmětném řízení byl úspěšný co do základu nároku, jelikož náhrady mzdy se domohl. Pokud neuspěl v celém žalobním žádání, stalo se tak v důsledku okolností na něm nezávislých. Do konečného výsledku řízení se jmenovitě promítly závěry znaleckého posudku a žádost zaměstnavatele dle §61 odst. 2 zákoníku práce o moderaci náhrady mzdy za období delší než 6 měsíců, které bylo ze strany soudu vyhověno. Stěžovatel opakovaně zdůraznil, že zejména okolnost, zda soud přistoupí k využití moderačního práva dle §61 zákoníku práce, v jakém rozsahu a k jakým skutečnostem přitom přihlédne, nemohl před podáním žaloby předvídat, neboť toto záviselo zcela na úvaze soudu. Opačný názor odvolacího soudu, vyjádřený v napadeném rozhodnutí, označil stěžovatel za nesprávný a odporující zákonu. Dle jeho náhledu se jedná o srovnatelnou situaci jako v případě rozhodování o náhradě nemajetkové újmy, kde soud výši nároku určuje úvahou ve smyslu §136 o. s. ř., na což z hlediska nákladů řízení pamatuje právě ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel v tomto ohledu poukázal rovněž na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09 ze dne 5. 8. 2009 a sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne 13. 1. 2005, z nichž vyplývá, že nelze při stanovení nákladů řízení pouze formálně a mechanicky poměřovat úspěšnost účastníků ve sporu, nýbrž je třeba věc posuzovat v širších souvislostech. Dle stěžovatele postupoval krajský soud v tomto případě nejen v rozporu s platnou právní úpravou, ale i se zmiňovanou judikaturou, čímž mu odepřel právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah přiloženého listinného materiálu, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jádro stížnostního návrhu spočívá v kritice obecného soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a k zásahům do této oblasti se uchyluje pouze výjimečně [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 88/05 ze dne 21. 4. 2005 (N 87/37 SbNU 189), sp. zn. IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005 (N 180/38 SbNU 443), či sp. zn. II. ÚS 580/10 ze dne 20. 5. 2010 (N 112/57 SbNU 419)]. To je dáno obvyklou obecnou podružností předmětné problematiky k meritu věci. Spor o náhradu nákladů řízení by mohl nabýt ústavněprávní dimenze až v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, a to především tehdy, kdy je úvaha soudu důsledkem naprosté libovůle nebo rozhodnutí soudu je zcela nedostatečně odůvodněno.
Pochybení podobného charakteru Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Jak si ověřil, krajský soud se otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabýval, v rámci čehož také zcela logicky a srozumitelně vysvětlil, proč nepřisvědčil námitkám stěžovatele vážícím se k možné aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., resp. ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. Odmítl přitom tvrzení stěžovatele, že užití moderace dle §61 odst. 2 zákoníku práce je závislé na úvaze soudu. Upozornil, že povinnost k náhradě mzdy může být přiměřeně snížena toliko za splnění podmínek stanovených v citovaném ustanovení, v souladu s nímž soud přihlíží zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil. Jedná se o skutečnosti spočívající výhradně na straně zaměstnance. Dle krajského soudu záleželo tedy na stěžovateli (zaměstnanci), zda znalý svých poměrů, bude požadovat náhradu mzdy v plné výši a spoléhat na to, že se žalovaný účastník v řízení nebude bránit, či zda bude požadovat jen takovou náhradu mzdy, aby se při procesní aktivitě žalovaného nevystavil možnosti částečného neúspěchu ve věci. Výše uvedeným závěrům, jež jsou zevrubně rozvedeny v napadeném usnesení krajského soudu, nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, nepřísluší mu je proto ani jakkoliv přehodnocovat. Samotný fakt, že se stěžovatel s argumenty odvolacího soudu neztotožňuje, není způsobilý založit porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť to v žádném případě nelze interpretovat způsobem, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Za daných okolností Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu