ECLI:CZ:US:2018:1.US.1145.18.1
sp. zn. I. ÚS 1145/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. T., zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem se sídlem Kopečná 11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 2998/2017-158 ze dne 13. 12. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 135/2016-127 ze dne 31. 8. 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 15 C 315/2013-89 ze dne 28. 8. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel se žalobou po společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., domáhal zaplacení částky 1 650 000 Kč z titulu nevyplaceného pojistného plnění. Pojištění bylo sjednáno rámcovou pojistnou smlouvou mezi žalovanou a společností Autoúvěr, a. s. Žaloba byla Obvodním soudem pro Prahu 1 zamítnuta z důvodu absence aktivní legitimace stěžovatele. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí potvrdil, Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl.
Dle soudů totiž aktivní legitimace náleží společnosti Autoúvěr. Jak uvedl Nejvyšší soud, podle ujednání smlouvy uzavřené mezi žalovanou (pojistitelem) a společností Autoúvěr (pojistníkem) má být v případě odcizení vozidla ve vlastnictví stěžovatele (klienta) plnění vyplaceno pojistníku, nikoli klientovi. Šlo o případ pojištění cizího pojistného rizika podle §10 zákona o pojistné smlouvě. V takovém případě, neobsahuje-li smlouva o pojištění cizího pojistného rizika ujednání, které by pojištěnému zakládalo právo na výplatu pojistného plnění nebo právo domáhat se svým jménem výplaty tohoto plnění ve prospěch pojistníka, není pojištěný ve sporu o výplatu plnění aktivně legitimován.
V ústavní stížnosti stěžovatel tento výklad smlouvy zpochybňuje. Konkrétně uvádí, že dle jejího čl. VIII. odst. 7 bere pojistitel na vědomí, že pojištěný při uzavírání úvěrové smlouvy písemně určil, že oprávněnou osobou přijmout pojistné plnění je pojistník, přičemž pojistné plnění bude vyplaceno pojistníkovi, pokud smlouva dále nestanoví jinak. V tomto ustanovení je údajně učiněn jednoznačný odkaz na úvěrovou smlouvu, a proto je z ní potřeba vycházet, jakož i ze smluvních podmínek, které jsou její nedílnou součástí a v nichž má být uvedeno, že společnost Autoúvěr si vyhrazuje právo volby pojistitele a pojistnou smlouvu uzavírá jako pojistník ve prospěch klienta jako pojištěného. Stěžovatel také uvádí, že pojistné plnění nebylo vinkulováno.
Stěžovatel poukazuje na vyjádření společnosti Autoúvěr, která údajně potvrdila, že oprávněn vymáhat nárok je právě stěžovatel, a dodává, že odborně i laicky je nepochopitelné, jakými úvahami se soudy řídily, neboť stěžovatel platil pojistné a byl i vlastníkem pojištěného vozidla.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá toho, aby Ústavní soud odlišně od obecných soudů vyložil uzavřenou pojistnou smlouvu a určil, že aktivně legitimován k vymáhání pojistného je právě on. Posouzení této otázky však Ústavnímu soudu nenáleží. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), k výkladu podústavního práva jsou určeny obecné soudy, jejichž vrcholným orgánem je Nejvyšší soud (čl. 92 Ústavy). Ústavní soud sice může do této jejich činnosti zasáhnout, ovšem výhradně tehdy, pokud výklad a aplikace podústavních předpisů představují zjevný exces, případně pokud by vedly k protiústavním důsledkům. Nic takového ovšem z ústavní stížnosti neplyne.
Nalézací, odvolací i Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích řádně vysvětlily, proč měla být aktivně legitimovaným subjektem v daném případě společnost Autoúvěr. Jejich závěry považuje Ústavní soud za logické a přiléhavé a pro stručnost na ně odkazuje.
Stěžovatel sice uvádí, že se rozhodnutí soudů ocitlo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, žádnou ale necituje, a to na rozdíl od Nejvyššího soudu, který v napadeném usnesení na relevantní judikaturu podporující jeho právní závěry odkázal. Nejvyšší soud také vysvětlil, proč v souzené věci nebylo určující, zda bylo nebo nebylo pojistné plnění vinkulováno ve prospěch společnosti Autoúvěr. Na nic z toho stěžovatel ústavněprávně relevantním způsobem nereaguje.
Lze dodat, že na výsledek věci nemá vliv ani stěžovatelovo tvrzení, že společnost Autoúvěr údajně potvrdila, že oprávněn vymáhat nárok má být stěžovatel, a to již proto, že vyjádření jedné strany smlouvy nemůže změnit její obsah, z něhož vyplývá, že aktivní legitimaci stěžovatel nemá (podrobněji viz poslední odstavec strany 4 rozsudku obvodního soudu, jakož i druhý odstavec strany 3 rozsudku odvolacího soudu, kde je vysvětleno, že daným vyjádřením nedošlo k postoupení pohledávky).
Změnit obsah rámcové smlouvy pak nemohly ani obchodní podmínky společnosti Autoúvěr, přičemž již odvolací soud stěžovateli vysvětlil, že pokud se v čl. VIII. odst. 7 rámcové smlouvy hovoří o "smlouvě", je tím myšlena právě tato rámcová smlouva, nikoli úvěrová smlouva mezi stěžovatelem a společností Autoúvěr. I tento argument obsažený v napadených rozhodnutích zůstal v ústavní stížnosti pohříchu bez odpovídající reakce.
Jakkoli to pak stěžovateli může přijít nepochopitelné, pojistnou smlouvu uzavřela pojišťovna se společností Autoúvěr, která v ní byla označena za oprávněnou osobu; není-li tedy ve smlouvě uvedeno jinak, náleží logicky případná výplata pojistného společnosti Autoúvěr jako oprávněné osobě, nikoli stěžovateli, byť je pojištěncem. To samozřejmě neznamená, že se stěžovatel případně nemůže po společnosti Autoúvěr domoci plnění plynoucích z jejich vzájemné smlouvy.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu