ECLI:CZ:US:2018:1.US.1240.18.1
sp. zn. I. ÚS 1240/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2018 č. j. 30 Cdo 3465/2016-301, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2015 č. j. 35 Co 385/2015-270 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. dubna 2015 č. j. 18 C 16/2012-231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. dubna 2018 a doplněné podáním ze dne 9. dubna 2018, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody (nemajetkové újmy) způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci či nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na lidskou důstojnost garantované čl. 10 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. dubna 2015 č. j. 18 C 16/2012-231 rozhodl o žalobě stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2 837 500 Kč s příslušenstvím a o zaplacení částky 600 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nesprávné úřední postupy tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 87 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do částky 3 350 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 68 534 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel do zamítavého výroku o věci samé odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2015 č. j. 35 Co 385/2015-270 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil.
4. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. ledna 2018 č. j. 30 Cdo 3465/2016-301 odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl po dobu čtyř let, jednoho měsíce a osmi dnů nezákonně stíhán pro trestný čin porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle §124d odst. 1 trestního zákona. Trestní stíhání způsobilo stěžovateli zásadní újmu, současně v rámci něj došlo k násobnému nesprávnému úřednímu postupu včetně Ústavním soudem konstatované protiústavní prohlídky nebytových prostor stěžovatele.
6. Podle názoru stěžovatele soudy všech stupňů neposoudily v rozporu se zákonnými kritérii a judikaturou řádně všechny okolnosti případu, opomenuly hodnotit namítané použití protiústavně získaných listinných důkazů orgány činnými v trestním řízení, nezohlednily významnou medializaci a způsobenou újmu, neprovedly ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu relevantní a dostatečné porovnání s jinými podobnými případy při určení výše zadostiučinění a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily.
7. Stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí soudů se namítanými nesprávnými úředními postupy orgánů činných v trestním řízení zabývala zcela nedostatečně, zejména pak odvolací soud a dovolací soud, které se jimi z větší části odmítly zabývat vůbec a vyjma nezákonné prohlídky nebytových prostor ze dne 21. prosince 2006 nepřiznaly za popsaný nesprávný úřední postup žádné zadostiučinění. S ohledem na závažnost daných projevů nesprávného úředního postupu a dokonce zjevnou protiústavnost (např. použití důkazů v řízení získaných předtím neústavní prohlídkou nebytových prostor) je uvedený nedostatek a s tím související nepřiznání jakéhokoli zadostiučinění za ně podle názoru stěžovatele porušením základního práva na spravedlivý proces a na lidskou důstojnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
11. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
12. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dovodil, že požadavek na náhradu nemajetkové újmy je opodstatněn pouze částečně, a to pokud jde o nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání, neboli nezákonné rozhodnutí v předmětné trestní věci a dále z části, pokud jde o nesprávný úřední postup, spočívající v nezákonně provedené prohlídce nebytových prostor. K tomu uvedl, že žalovaná uplatněný nárok na zadostiučinění s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu uznala a stěžovateli přiznala částku ve výši 62 500 Kč a za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení se stěžovateli omluvila.
13. Odvolací soud pak konstatoval, že stěžovatel nebyl stíhán vazebně a proto výše odškodnění za trestní stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, je co do základu ocenění nižší s tím, že v předmětném řízení nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by se závažností újmy vzniklé z trestního stíhání stěžovateli mohla vyvolat situaci, kdy by byl stíhán vazebně. Podle výpočtu odvolacího soudu trestní stíhání stěžovatele trvalo1 521 dní, za tuto dobu mu bylo přiznáno odškodnění v celkové výši 150 000 Kč. Uvedený rozsah odškodnění považoval odvolací soud za zcela přiměřený zjištěným skutečnostem. Odvolací soud zahrnul do výpočtu i částku 20 000 Kč, kterou přiznal stěžovateli soud prvního stupně z titulu zadostiučinění za nemateriální újmu za nesprávný úřední postup při provádění prohlídky nebytových prostor společností stěžovatele dne 21. prosince 2006, neboť podle závěru odvolacího soudu měla být i tato část plnění přiznána z titulu nezákonného rozhodnutí, nikoli nesprávného úředního postupu.
14. Pokud stěžovatel uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu jím tvrzených jednotlivých nesprávných úředních postupů či jejich kumulace, pak k tomu odvolací soud poznamenal, že soudu, který rozhoduje o náhradě nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nepřísluší hodnotit věcný postup orgánů veřejné moci v dotčeném řízení, pokud tento postup našel svůj faktický odraz v rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Při odškodňování se nejedná o přezkum správnosti rozhodnutí, ten přísluší pouze odvolacímu či dovolacímu soudu.
15. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
16. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
17. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
18. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Za výše uvedených okolností proto nemají relevanci ani odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
19. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu