ECLI:CZ:US:2018:1.US.1253.18.1
sp. zn. I. ÚS 1253/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Petra Nekvapila, zastoupeného JUDr. Janem Fuchsem, advokátem se sídlem Osadní 12a, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1358/2017-175 ze dne 23. 1. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 283, 284/2016-151 ze dne 27. 9. 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 21 C 224/2011-123 ze dne 29. 2. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8, čl. 10, čl. 12 a čl. 25 Všeobecné deklarace lidských práv.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 21 C 224/2011-123 ze dne 29. 2. 2016 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 21 C 224/2011-126 ze dne 22. 3. 2016 bylo stěžovateli uloženo, aby zaplatil žalobci částku 227 812 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nebytového prostoru ve vlastnictví žalobce k účelům bydlení.
Mezi stranami bylo nesporné, že stěžovatel prostory užíval, za což platil 1 172 Kč měsíčně. Stěžovatel však argumentoval tím, že prostory na vlastní náklady rekonstruoval (v roce 1995), že placené nájemné bylo ústně dohodnuto a že má pronajatý byt ve vlastnictví žalobce, který mu jej přes opakované výzvy nezpřístupnil. Obvodní soud nicméně na základě dokazování zjistil, že snížené nájemné bylo dohodnuto pouze dočasně (maximálně do roku 2000) a že nejpozději od roku 2006 bylo stěžovateli známo, že žalobce požaduje vyšší nájemné. Nárok na započtení rekonstrukce prostor byl dle soudu promlčený, přičemž vzhledem (mimo jiné) k opakovanému lhaní stěžovatele stran rozhodných skutečností a k tomu, že od roku 1995 do roku 2009 platil nájemné ve zjevně nedostatečné výši (související nárok žalobce by byl přitom také promlčen), nepovažoval vznesení námitky promlčení ze strany stěžovatele za rozporné s dobrými mravy.
Městský soud v Praze jako soud odvolací se v napadeném rozsudku s argumentací nalézacího stupně ztotožnil. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl zčásti jako nepřípustné, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, zčásti jako vadné, neboť k některým námitkám stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nebytové prostory používal na základě ústní dohody, podle níž provede rekonstrukci nebytových prostor a nebude užívat pronajatý byt. Na oplátku bude moci v nebytových prostorách bydlet za původní nájemné ve výši 172 Kč (které následně dobrovolně zvýšil o tisíc korun). Žádný návrh na zvýšení nájemného mu údajně nikdy nebyl doručen a nebyl ani vyzván k zaplacení dlužné částky.
Stěžovatel trvá na tom, že vznesení námitky promlčení ve vztahu k nákladům na rekonstrukci bylo v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně údajně pominul zásadu smluvní volnosti, dle které se strany mohly dohodnout i na podmínkách zdánlivě výhodných pro stěžovatele, v důsledku čehož soud chybně zohlednil, že si stěžovatel náklady na rekonstrukci "odbydlel" do roku 2009. Dle stěžovatele měl navíc být aplikován §617 odst. 1 občanského zákoníku (podle něhož i po uplynutí promlčecí lhůty se strana může dovolat svého práva při obraně proti právu uplatněnému druhou stranou, pokud se obě práva vztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným co do účelu v závislosti na sobě), jakož i odst. 2 téhož ustanovení (dle kterého i po uplynutí promlčecí lhůty se strana může dovolat svého práva při započtení, pokud mohlo být k započtení přistoupeno kdykoli před uplynutím promlčecí lhůty). Konečně, stěžovatel argumentuje i §455 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, podle kterého se za bezdůvodné obohacení nepovažuje, bylo-li přijato plnění promlčeného dluhu nebo dluhu neplatného jen pro nedostatek formy.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že zjištění skutkového stavu a aplikace podústavních předpisů je úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nenáleží zasahovat.
Ze skutkového stavu, ovšem nikoli ve verzi stěžovatele, nýbrž jak byl - řádně - zjištěn obvodním soudem, přitom vyplývá, že stěžovatel dlouhodobě platil nájemné neodpovídající nejen běžnému nájemnému, ale ani tvrzené ústní dohodě s žalobcem (jeho právním předchůdcem), která mohla trvat maximálně do roku 2000. Již z toho vyplývá, že se stěžovatel na úkor žalobce bezdůvodně obohacoval.
Pokud jde o uhrazenou rekonstrukci, obvodní soud podrobně a ústavně konformním způsobem vyložil, proč nebyla námitka promlčení ze strany žalobce nemravná. Strany si bezpochyby mohou sjednat podmínky, které budou pro jednu z nich výhodnější než pro stranu druhou, na nerovnosti smluvních ujednání ovšem úvaha soudu nestála. Stěžovatel totiž odmítal nájemné zvýšit i v době, kdy o jeho výši existovaly spory, a to ačkoli mu muselo být zřejmé, že nájemné obvyklému nájemnému ani zdaleka neodpovídá. Stěžovatel nadto nijak nereaguje na další argumenty, které obvodní soud v této souvislosti uvedl, a to včetně opakovaného lhaní ohledně pro spor rozhodných skutečností (kdy soud stěžovatele mimo jiné vyzval, aby si, pokud jde o dodržování dobrých mravů, "nejprve zametl před vlastním prahem, a pak se teprve domáhal dodržování dobrých mravů u ostatních").
K aplikaci §617 občanského zákoníku se vyjádřil Nejvyšší soud, který vysvětlil, že na danou věc nemůže být nový občanský zákoník aplikován, neboť pohledávky účastníků vznikly před 1. 1. 2014, a proto byl aplikovatelný občanský zákoník z roku 1964. První odstavec uvedeného zákona navíc na danou věc dle Nejvyššího soudu nedopadá. Tyto závěry stěžovatel ústavněprávně relevantním způsobem nezpochybňuje.
Konečně, pokud jde o námitky stran aplikace §455 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, stěžovatel je dle Nejvyššího soudu řádným způsobem neuplatil v dovolání, na což stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nereaguje. Ústavní soud se tedy touto námitkou nemohl s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti zabývat (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017).
Lze dodat, že Všeobecná deklarace lidských práv - nezávazný dokument přijatý Valným shromážděním Organizace spojených národů - není součástí ústavního pořádku České republiky [na čemž nic nemění, že některá v ní uvedená pravidla mohou být závazná na základě obyčejového práva ve smyslu čl. 38 odst. 1 písm. b) statutu Mezinárodního soudního dvora].
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu