ECLI:CZ:US:2018:1.US.1268.16.1
sp. zn. I. ÚS 1268/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti dTest, o.p.s., se sídlem Černomořská 419/10, 101 00 Praha 10, zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem Vodičkova 30, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 5614/2015-343 ze dne 25. 2. 2016, potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 365/2014-293 ze dne 28. 7. 2015 a výroku pod bodem I. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Cm 78/2013-235 ze dne 1. 7. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí ve vymezeném rozsahu, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze vyhověl v podstatném rozsahu žalobě obchodní společnosti PATRON Bohemia a.s., jíž se vůči stěžovatelce domáhala ochrany své dobré pověsti, do níž mělo být zasaženo ze strany stěžovatelky uveřejněním nepravdivých tvrzení v rámci testu modelu kočárku PATRON TERIX 4R vyráběného žalobkyní. Městský soud konkrétně uložil stěžovatelce povinnost zveřejnit v nejbližším vydání časopisu dTest, na facebookovém profilu časopisu a na internetových stránkách www.dtest.cz a www.dtest.sk, v téže rubrice, ve které uveřejnila výsledky testu kočárků 2013, jakož i v rubrice Aktuality, omluvu ve znění ve výroku blíže specifikovaném (výrok I). Soud jí rovněž uložil povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 1.000.000 Kč (výrok II.) a zamítl žalobu s návrhem, aby stěžovatelka byla povinna zajistit opakování testu žalobkyní vyráběného modelu dětského kočárku a zveřejnit jeho výsledky spolu se zveřejněním omluvy dle výroku I. také na internetových serverech ve výroku konkrétně uvedených (výrok III). Soud zastavil řízení ohledně povinnosti odstranit ze seznamu nebezpečných výrobků v sekci nebezpečné výrobky na internetových stránkách žalované www.dtest.cz a www.dtest.sk výše uvedený dětský kočárek, jakož i veškeré informace o něm, a ohledně povinnosti označit osobu, která by se podílela na opakování testu a ohledně povinnosti zajistit zveřejnění omluvy rovněž na internetových stránkách ve výroku vyjmenovaných (výrok IV.). Konečně soud rozhodl, že o náhradě škody a o nákladech řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném (výrok V.).
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. co do přiznaného zadostiučinění je zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces tím, že soudy k jejímu návrhu nenechaly vypracovat znalecký posudek, který by byl zjistil skutkovou podstatu věci nezbytnou k posouzení všech podstatných aspektů odbrzdění a zadán tak, aby odpověděl na základní tři otázky mající vliv na posouzení pravdivosti stěžovatelkou zveřejněných tvrzení. Pominutí tohoto jejího procesního návrhu tak ve svém důsledku dle jejího názoru vede k situaci tzv. opomenutého důkazu. Tuto svou argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nedospěl k závěru o pochybení nalézacího (a v posledku i odvolacího) soudu, pakliže jimi nebyl vyslyšen stěžovatelčin procesní návrh na znalecký posudek zhotovený znalcem ustanoveným soudem. Stěžovatelka totiž, jak je zřejmé z vyžádaného soudního spisu, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 78/2013, tento svůj procesní návrh formulovala poprvé ve svém doplňujícím vyjádření k žalobě ze dne 22. 4. 2014 (č. l. 152 - 159 uvedeného spisu). Stěžovatelka však tehdy sama uvedla, že "v tuto chvíli zjišťuje, který z ústavů v ČR či v blízkém zahraničí by tento posudek mohl provést". Posléze se před soudem prvního stupně konala dvě jednání (6. 5. 2014 a 10. 6. 2014), během nichž se stěžovatelka o nutnosti vypracovat znalecký posudek nezmínila, prostřednictvím svého právního zástupce navrhla sice další dokazování, znalecký posudek však mezi nimi nebyl. Teprve ve svém závěrečném návrhu, to však již po koncentraci řízení a skončení dokazování, se stěžovatelka ke svému původnímu návrhu na doplnění dokazování o znalecký posudek vrátila, poukazujíc na to, že jeho neprovedení městským soudem zasahuje do jejího práva na spravedlivý proces (č. l. 227 - 230).
Ústavní soud však za této situace nepokládá tvrzení stěžovatelky o zásahu nalézacího (a potažmo odvolacího) soudu do jejího práva na spravedlivý proces za důvodné. Především stěžovatelka tím, že sama deklarovala svoji připravenost nalézt vhodný ústav či jiný subjekt, který by mohl kýžený znalecký posudek zpracovat, poněkud relativizovala svůj záměr dokazování o takový znalecký posudek doplnit. Totiž později, a to ani v době, kdy se k této myšlence opět vrátila, soudu název ústavu či jiného subjektu nesdělila. Především ale nelze přehlédnout, že stěžovatelce bylo při jednání pořádaném dne 6. 5. 2014 dáno poučení soudu dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu o tom, že dosavadní stav dokazování a důkazy, které dosud stěžovatelka jako žalovaná předložila, neprokazují pravdivost tvrzení, která byla zveřejněna v časopisu dTest. Přestože se zde prostor pro doplnění dokazování právě o znalecký posudek tím spíše nabízel, zástupce stěžovatelky na toto poučení sice zareagoval návrhy na doplnění dokazování, mezi nimi však zmínka (natož "upomínka") o znaleckém posudku opět scházela. Ústavní soud ve světle tohoto procesního vývoje a postoje stěžovatelky k dokazování nemůže rozumně dospět k závěru, že soudy bez dalšího zkrátily stěžovatelku na jejím základním právu ponecháním jejího někdejšího ne zcela šťastně formulovaného důkazního návrhu bez odezvy. Stěžovatelka totiž dostatečně efektivně nevyužila procesní prostor, který se jí během řady slyšení před nalézacím soudem nabízel (a to doslova), a na znalecký posudek se rozpomněla až po skončení dokazování po jeho posledním doplnění. Ústavnímu soudu se nejeví spravedlivým, aby nyní stěžovatelka těžila ze své vlastní procesní neobratnosti a nedostatečné důslednosti při hájení a prosazování svých práv před soudem, měla-li možnost jejich plného uplatnění. To platí tím spíše, že jde o soukromoprávní při. Proto jejímu tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud nepřisvědčil.
Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu