ECLI:CZ:US:2018:1.US.1315.18.1
sp. zn. I. ÚS 1315/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Stanislava Toulce, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Palác YMCA, Na Poříčí 12, 115 30 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3384/2017-413 ze dne 18. 1. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 211/2016-389 ze dne 17. 8. 2016, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 domáhal zaplacení částky 971.311,- Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání jednotlivých nároků po jeho odstoupení od smlouvy o dílo na provedení stavebních úprav na domě žalovaných. O žalobě obvodní soud rozhodl naposledy rozsudkem č. j. 4 C 17/2006-328 ze dne 28. 1. 2016 tak, že ji v rozsahu 948.311 Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím zamítl a v rozsahu 12.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím ji odmítl. V rozsahu 11.000 Kč byla žaloba již dříve zamítnuta rozsudkem téhož soudu ze dne 14. 9. 2012 a tento zamítavý výrok v mezidobí nabyl samostatně právní moci.
Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele shora citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu co do zamítavého výroku ohledně částky 884.311 Kč jako věcně správné potvrdil, jinak rozhodnutí ve zbývající části, včetně nákladových výroků, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost odmítl.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl, že odvolací soud se v daném případě odchýlil od konstantní a ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dokonce tato rozhodnutí citoval a popsal vztah jimi řešené problematiky k danému předmětu řízení. Přesto Nejvyšší soud dovolání formálně odmítl pro nepřípustnost, a tak jej zkrátil na právu na spravedlivý proces. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že argumentace stěžovatele uplatněná v dovolání převážně vychází z jiného pohledu na skutkový základ sporu, než jaký byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. V tomto ohledu Nejvyšší soud nevybočil z kautel spravedlivého procesu, pakliže stěžovatele na tuto skutečnost upozornil a právě z toho důvodu dovolání jako nepřípustné odmítl, protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek je založeno (primárně) na řešení otázek hmotného či procesního práva. Dovolací soud přitom v napadeném rozhodnutí ke každému ze stěžovatelem tvrzených rozporů s jeho ustálenou judikaturou uvedl zvlášť, proč dovoláním nastolená otázka jeho přípustnost nezakládá. V případě namítaného údajného nesplnění závazného právního názoru městského soudu ze strany obvodního soudu pak Nejvyšší soud přiléhavě poukázal na bezvýznamnost této výtky v dovolacím řízení, neboť dovolání směřuje výlučně proti rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli soudu prvního stupně (jehož rozhodnutí lze rozhodnutím o dovolání přehodnotit teprve zprostředkovaně). Rozhodující je totiž zásadně napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Ve zbývajícím rozsahu dovolání se jedná buď o otázky, na nichž není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, anebo jde o otázky, u nichž stěžovatel vychází z jiných skutkových okolností. Lze uzavřít, že odmítl-li Nejvyšší soud za této situace dovolání, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem.
Ve světle řečeného tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Tím současně není splněn základní předpoklad pro přiznání stěžovateli práva na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu