ECLI:CZ:US:2018:1.US.1361.18.1
sp. zn. I. ÚS 1361/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., právně zastoupeného Mgr. Antonínem Šimečkem, advokátem se sídlem Jaselská 193/10, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2018 č. j. 6 Tdo 1516/2017-200, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2017 č. j. 3 To 117/2016-7300 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2016 č. j. 40 T 11/2014-6873, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2016, č. j. 40 T 11/2014-6873, byl stěžovatel uznán spolu s dalšími devíti obviněnými vinným pod bodem 11) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
3. Uvedeného trestného činu se stěžovatel podle skutkových zjištění nalézacího soudu, s nimiž se v zásadě ztotožnil i soud odvolací, dopustil tím, že (pod bodem 11 skutkové věty) založil dne 19. 10. 2010 občanské sdružení s názvem Občanské sdružení XX, s fiktivním sídlem, kdy k tomuto úkonu vytvořil v rozhodnutí blíže specifikované fiktivní písemnosti spoluobviněný J. T. V úmyslu sebe nebo jiného neoprávněně obohatit stěžovatel jednal jménem sdružení tak, že zaslal žádost o poskytnutí finanční podpory MERKUR CASINO a. s. Následně podepsal Dohodu o odvodech části výtěžku na veřejně prospěšné účely, na základě které byla na bankovní účet na majitele Sdružení pro talentovanou mládež přijata od MERKUR CASINO a. s. v době od 16. 11. 2010 do 18. 11. 2010 celkem částka 5 560 000 Kč. Dne 19. 11. 2010 vybral částku 3 559 000 Kč a dne 22. 11. 2010 částku 2 000 000 Kč, stěžovatel jako jediný disponent uvedeného účtu, tj. celkem vybral v hotovosti částku 5 559 000 Kč. Dne 4. 5. 2011 společnosti MERKUR CASINO a. s. písemně sdělil, že finanční prostředky, které byly převedeny na účet občanského sdružení, byly použity v souladu se stanovami, a to na materiální a finanční zabezpečení talentované mládeže, bez toho, že by připojil konkrétní doklady o užití finančních prostředků, což neučinil, ani na základě výzvy ze strany společnosti MERKUR CASINO a. s. ze dne 16. 3. 2012, ačkoliv věděl, že podle článku II./2 Dohody o odvodech části výtěžku se jménem příjemce zavázal použít tuto částku k podpoře a pořádání tréninkových kempů talentované mládeže a podle článku II./4, 5 této dohody se zavázal za příjemce do 15. 5. 2011 doložit použití uvedené finanční částky. V případě, že potvrzení nedoručí nebo MFČR neuzná využití výše uvedených prostředků pro veřejně prospěšný účel uvedený v povolení, zavázal se za příjemce takto poskytnuté finanční prostředky neprodleně vrátit společnosti MERKUR CASINO a. s. Tím stěžovatel způsobil společnosti MERKUR CASINO a. s. škodu ve výši 5 560 000 Kč, a to za součinnosti se spoluobviněným J. T.
4. Stěžovatel byl za uvedené jednání podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 250 000 Kč.
5. O odvolání všech obviněných a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 3 To 117/2016-7300, tak že podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných včetně stěžovatele zrušil ve výroku o trestu.
6. Stěžovateli uložil trest odnětí svobody shodně jako soud prvého stupně, zatímco trest peněžitý neuložil, nýbrž uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částky 115.000 Kč a 2.325 Euro nalezených v jeho domě při domovní prohlídce.
7. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 1. 2018, č. j. 6 Tdo 1516/2017-200, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně komentuje dosavadní průběh řízení. Namítá, že soudy prováděly dokazování jednostranně ve prospěch obžaloby. Řadu důkazů, které stěžovatel navrhoval na podporu svých tvrzení, soudy neprovedly. Při hodnocení důkazů soudy přistoupily k nepřípustnému zjednodušení celé věci. Právní posouzení pak vykazuje nesoulad se skutkovými zjištěními. Odůvodnění napadených rozhodnutí tak stěžovatel považuje za nedostatečné. Stěžovatel zdůrazňuje, že naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu nemůže nastat bez existence škody na cizím majetku. Co se týče subjektivní stránky, je vyžadováno zavinění. Stěžovatel však nijak neobohatil ani sebe ani nikoho jiného, neuvedl nikoho v omyl ani ničího omylu nevyužil ani nezamlčel podstatné skutečnosti. Zejména nezpůsobil škodu na cizím majetku, neboť jak je zřejmé z dosavadního průběhu řízení, nebylo prokázáno, že vznikla škoda, a pokud ano, tak komu vznikla a v jaké výši. Obecné soudy podle něj porušily zásadu in dubio pro reo.
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Podle článku 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech [článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánu veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Pro přezkum není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
11. Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti brojí proti závěru obecných soudů o jeho vině. Již na úvod Ústavní soud připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05).
12. Ohledně procesu hodnocení důkazů je třeba zdůraznit, že podle článku 90 Ústavy jen soud (který je součástí soustavy obecných soudů) rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn., že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Zásada volného hodnocení důkazů je přitom výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud obecný soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval.
13. V případě tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000) jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04).
14. Ústavní soud úvodem předesílá, že stížnostní argumentace sestává především z námitek, které stěžovatel uplatňoval po celou dobu trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak Ústavní soud staví do role další revizní soudní instance, což však neodpovídá postavení, které Ústavnímu soudu přiznává článek 91 Ústavy.
15. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že právní závěry obecných soudů jsou v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními, která se zřetelně podávají z provedeného dokazování. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se pečlivě zabývaly otázkou viny stěžovatele za popsaný zločin. Závěr o tom, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu podvodu, jehož spáchání mu veřejná žaloba kladla za vinu, je důsledkem jasné, logické a přezkoumatelné úvahy. Předně ze svědeckých výpovědí a velkého množství listinných důkazů soudy dovodily, že spoluobviněný T. pro stěžovatele účelově kvůli neoprávněnému získání finančních prostředků pro jiné, než deklarované účely, zařídil založení občanského sdružení i s využitím údajů dvou osob bez jejich vědomí (pro registraci sdružení bylo podle platné právní úpravy potřeba tří osob). Sdružení nikdy nevyvíjelo činnost uvedenou ve stanovách. Po poukázání požadovaných finančních prostředků od loterijní společnosti stěžovatel - předseda sdružení - vybral poukázané prostředky z účtu, k němuž měl jako jediný dispoziční oprávnění, a následně mu zdravotní důvody údajně znemožnily vykonávat činnost v rámci sdružení. Namísto toho, aby vybrané finanční prostředky loterijní společnosti podle dohody vrátil, uzavřel velmi neurčitou smlouvu o spolupráci s obchodní společností X3000 a. s., za kterou jednal spoluobviněný J. T. Následně proplatil tři faktury vystavené společností X3000 a. s. na částku v součtu se téměř rovnající vybraným prostředkům, aniž by bylo jakkoli, vyjma odkazu na smlouvu o spolupráci, konkretizováno za dodávku jakého zboží či služeb jsou faktury vystaveny. Podvodný úmysl soudy dovozovaly i z potvrzení zaslaného stěžovatelem loterijní společnosti, jímž mělo být doloženo použití poskytnutých prostředků v souladu s účelem občanského sdružení v době, kdy prostředky ve skutečnosti na veřejné prospěšné účely použity nebyly, což stěžovatel věděl. Svým jednáním tak uvedl v omyl celou řadu subjektů (jak soud prvého stupně podrobně rozvedl na č. l. 112 rozsudku).
16. Obecný soud řadě důkazních návrhů obhajoby spoluobviněných vyhověl. Část důkazních návrhů soud označil za nadbytečné a neopodstatněné a vyložil své důvody pro tento závěr (č. l. 113 - 115 rozsudku soudu prvého stupně). O správnosti skutkových zjištění v tomto směru soudy neměly jakékoli pochybnosti. Odůvodnění napadených rozhodnutí tak v tomto směru byla dostatečně přesvědčivá a odmítnutím zmíněných důkazních návrhů stěžovatele nebylo nijak dotčeno jeho právo na obhajobu, resp. právo na spravedlivý proces. Z uvedeného závěru s ohledem na promyšlenost ve svém důsledku jednoznačně protiprávního jednání pak jasně vyplývá i přesvědčení obecných soudů o naplnění subjektivní stránky zločinu ve formě úmyslu přímého ohledně základní skutkové podstaty a nepřímého v případě kvalifikované skutkové podstaty (č. l. 134 rozsudku soudu prvého stupně).
17. Velmi důkladně se soudy zabývaly i zásadní a opakovaně vznášenou námitkou stěžovatele týkající se neexistence vzniku škody. Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval, že je nutné tuto argumentaci obhajoby zcela odmítnout. Škoda jako objektivní kategorie není závislá na subjektivním postoji poškozené společnosti. Fakt, že ke snížení majetku loterijní společnosti došlo, obecné soudy jednoznačně dovodily s tím, že sekundárně došlo i k poškození dalších subjektů - potenciálních příjemců příspěvků (a pokud by žádný takový nebyl, tak lze předpokládat, že by loterijní společnost byla povinna zbylé finanční prostředky zdanit a odvést příslušné částky do státního rozpočtu). Finanční prostředky rozhodně mohly být použity k reálnému a objektivně existujícímu veřejně prospěšnému účelu, tedy v souladu se zákonem.
18. Ústavní soud má za to, že obecné soudy postupovaly ústavně konformním způsobem, když konstatovaly, že jednání stěžovatele naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty podle ustanovení §209 odst. 1 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Současná právní úprava trestní odpovědnosti je založena na formálním pojetí trestného činu vyplývajícím z ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku. Formální pojetí trestného činu podléhá sice materiálnímu korektivu vyjádřenému zásadou subsidiarity trestní represe dle §12 odst. 1 tr. zákoníku, avšak tato zásada připadá v úvahu jen u méně závažných trestných činů a naopak bude zcela vyloučena u zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. Tpjn 301/2012).
19. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy náležitě zhodnotily všechny zjištěné skutečnosti, zevrubně popsaly své úvahy při kvalifikaci jednání stěžovatele a doložily naplnění jednotlivých znaků stíhané skutkové podstaty.
20. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu