ECLI:CZ:US:2018:1.US.1395.18.1
sp. zn. I. ÚS 1395/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti WOLF INVESTORS LTD, se sídlem Third Floor Carrington House, Regent Street 126-130 Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 VSPH 2160/2017-A-112 ze dne 19. 2. 2018 a usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. KSPL 51 INS 13402/2015-A-94 ze dne 22. 11. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Plzni zamítl návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření v insolvenčním řízení vedeném u něj pod sp. zn. KSPL 51 INS 13402/2015. Stěžovatelka, v postavení věřitele, se konkrétně domáhala, aby dlužníkovi byla uložena povinnost nakládat s majetkovou podstatou a se svým majetkem pouze se souhlasem předběžného správce, jakož i zákaz nakládat zejména s nemovitými věcmi i s veškerými obchodními podíly, akciemi a dalšími cennými papíry v jeho vlastnictví. Dále požadovala, aby soud uložil osobám, které mají dluhy vůči dlužníkovi, poskytovat případná plnění předběžnému správci, jehož ustanovení současně navrhla. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že dlužník nepostupoval jako řádný hospodář, když nejednal sám tak, aby mohl nemovitosti prodat za výhodnější vyšší kupní cenu, přičemž šlo o nemovitosti, které tvoří velmi podstatnou část jeho příjmu. Argumentovaly-li soudy znaleckým posudkem, pak dle mínění stěžovatelky z něj také mohly a měly dovodit, že v důsledku prodeje se nemovitý majetek dlužníka zmenšil o téměř polovinu. To však neučinily, a tím stěžovatelku zkrátily na jejím právu na spravedlivý proces. Stěžovatelka soudům vytkla také nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí. Všechny tyto své výhrady v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr a představuje pouhý nesouhlas s úvahami soudů, na jejichž základě nebylo stěžovatelčině návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověno. Z nich především plyne, že ani hospodářská situace dlužníka, ani jeho konkrétní jednání nezavdává důvod k obavám, že dochází ke změně struktury jeho majetkové podstaty. Soudy především připomněly, že dlužník je ve svém počínání dostatečně omezen již s ohledem na účinky spojené se samotným zahájením insolvenčního řízení (§111 odst. 1 insolvenčního zákona). Věřitelé se tak mohou dovolat neúčinnosti právních jednání, která dlužník učinil v rozporu s těmito omezeními, ledaže k nim měl svolení insolvenčního soudu. Sporný převod nemovitého majetku soudy nevyhodnotily jako jednání, které by věřitele mohlo poškodit. Třebaže dlužník nemovitosti zcizil, dostal za ně plnění, které se pohybovalo v rozmezí stanoveném znaleckým posudkem. K prodeji předmětných nemovitostí jej navíc nutily širší okolnosti. Na to v odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud též upozornil. Soudy svůj postoj přesvědčivě vyložily, přičemž Ústavní soud v jejich rozhodnutích žádný exces nezjistil. Za této situace se tedy posuzování materiálních podmínek pro nařízení předběžného opatření ocitá mimo přezkum Ústavního soudu.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu