ECLI:CZ:US:2018:1.US.1396.17.1
sp. zn. I. ÚS 1396/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů, společnosti 1st Repair Agency, s. r. o., se sídlem v Praze, Holečkova 799/99 a Ing. Petra Janičiny, zastoupených Mgr. Janem Tomaierem, advokátem, se sídlem v Praze, Jankovcova 1037/49, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 30 Cdo 3804/2016-258 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016 č. j. 39 Co 55/2016-223, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod navrhli zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 11. 2015 č. j. 10 C 74/2014-189 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel 1st Repair Agency, s. r. o. (dále také "žalobce") domáhal po žalované České republice, za kterou jednalo Ministerstvo práce a sociálních věcí, částky ve výši 4 832 280 Kč a stěžovatel P. Janičina částky ve výši 3 221 520 Kč, a to z titulu tvrzeného ušlého zisku a skutečné škody z důvodu údajného nesprávného úředního postupu Úřadu práce České republiky, jenž měl spočívat v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 13. 4. 2016 č. j. 39 Co 55/2016-223 uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 28. 2. 2017 č. j. 30 Cdo 3804/2016-258 odmítl také dovolání stěžovatelů.
2. V odůvodnění obsáhlé ústavní stížnosti jsou nejdříve rekapitulovány rozhodující okolnosti případu a řízení před obecnými soudy. Stěžovatelé uvedli zejména, že společnost 1st Repair Agency, s. r. o. působila jako pracovní agentura, pro což potřebuje povolení pro zprostředkování zaměstnání, které má omezenou platnost a je nutno je periodicky obnovovat. Společnost proto požádala dne 18. dubna 2011 o vydání tohoto povolení generální ředitelství Úřadu práce a dne 23. května 2011 se obrátila na Veřejného ochránce práv, jelikož nabyla dojmu, že při vyřizování žádosti dochází k průtahům. Podle stěžovatelů až tento podnět vedl k tomu, že Úřad práce požádal dne 25. května 2011 Ministerstvo vnitra o závazná stanoviska, která byla předpokladem kladného vyřízení žádosti a po jejich obdržení svými rozhodnutími ze dne 13. června a 28. června 2011 žádostem vyhověl. V mezidobí však předchozí povolení vypršelo a společnost tak od 3. června 2011 nedisponovala příslušným povolením pro zprostředkování zaměstnání, což vedlo k tomu, že na straně společnosti 1st Repair Agency, s. r. o. vznikla škoda; stěžovatel P. Janičina je právním nástupcem této společnosti ve vztahu k nároku na náhradu škody.
3. Poté, co Česká republika, za kterou jednalo Ministerstvo práce a sociálních věcí, odmítla škodu nahradit, domáhali se stěžovatelé ochrany v řízení před obecnými soudy. Ministerstvo se hájilo tím, že předmětné řízení mělo povahu zvlášť složitého případu, u kterého lze ve smyslu ust. §71 odst. 3 správního řádu prodloužit lhůtu pro vydání správního rozhodnutí o třicet dní a soudy mu daly zapravdu. Podle stěžovatelů však soudy postupovaly při hodnocení úkonů správního orgánu svévolně a svá rozhodnutí založily na paušalizujících úvahách, namísto aby argumentovaly přesvědčivě. Stěžovatelé poukazovali na dosavadní praxi jak Nejvyššího soudu, tak Nejvyššího správního soudu, podle kterých základním kritériem umožňujícím kvalifikaci konkrétního správního řízení jako zvlášť složitého by měla být zejména potřeba provést rozsáhlé dokazování či vyhodnocení velkého množství podkladů včetně náročných ekonomických a právních rozborů; tak tomu v dané věci podle názoru stěžovatelů nebylo. Pokud se Nejvyšší soud jejich dovoláním odmítl zabývat s poukazem na jeho nepřípustnost a pokud použil jako záminku pro odmítnutí vymezení dovolacích důvodů, které spočívaly údajně toliko ve skutkových otázkách, dopustil se podle stěžovatelů odepření spravedlnosti. Tento soud totiž není podle nich nijak limitován ani v otázkách výkladu správního práva procesního. Stěžovatelé považují právní závěry soudů za extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními, když namísto posouzení postupu Úřadu práce za použití racionálně formulovaného testu "zvláštní složitosti" postupovaly prý svévolně.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, vyžádal si příslušný spisový materiál a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí, vyhledávající veškerá v úvahu připadající pochybení. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním nesouladu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
6. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se případem řádně zabývaly a svá rozhodnutí podrobným, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podstatou zkoumaného případu je otázka, zda obecné soudy závěrem, že předmětné řízení mělo povahu zvlášť složitého případu, u kterého lze ve smyslu ust. §71 odst. 3 správního řádu prodloužit lhůtu pro vydání správního rozhodnutí o třicet dní, nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Po zvážení veškerých relevantních okolností dané věci je Ústavní soud toho názoru, že k tomu nedošlo. Jak konstatoval již soud prvního stupně, řízení o vydání povolení k zaměstnání podle zákona o zaměstnanosti je řízením, vykazujícím vysokou míru složitosti. Správní orgán se musí vypořádat s větším množstvím listin, aby mohl posoudit, zda žadatel splňuje zákonné podmínky pro udělení povolení, odbornou způsobilost a dostatečnou praxi odpovědného zástupce právnické osoby. Žalobce v minulosti již získal takové povolení, ale za situace, kdy odpovědná osoba byla jiná a povolení bylo vydáno pro jiný druh prací. Vydání povolení bylo nutno dále zvážit také z toho hlediska, že souvisí s tak citlivou oblastí, jakou je státní politika zaměstnanosti a zprostředkování zaměstnání, kdy je namístě ochrana před nelegálním zaměstnáváním. Od věci není ani argument, že žalobce si nepočínal náležitě obezřetně, když věděl, do kdy je platné původní povolení ke zprostředkování zaměstnání a nebral v úvahu zřejmou možnost, že řízení může trvat o třicet dní déle - a to tím spíše, když další podmínkou bylo souhlasné stanovisko Ministerstva vnitra.
7. Postup a rozsudek soudu prvního stupně schválil také odvolací soud a uzavřel, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Rovněž Nejvyšší soud ve svém ústavní stížností napadeném usnesení přesvědčivě vyložil, proč musel rozhodnout shora uvedeným způsobem. Ústavní soud se nemůže zabývat sjednocováním judikatury obecných soudů, to je úkolem Nejvyššího soudu. Jak Ústavní soud ale zdůrazňuje, vždy musí jít o poctivé hledání obecně akceptovatelných řešení v závislosti na konkrétních okolnostech toho kterého případu.
8. Právní závěry v napadených rozhodnutích jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Stěžovatelé sice zastávají v dané věci opačný právní názor, to však kasaci napadených rozsudků neodůvodňuje.
9. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu