ECLI:CZ:US:2018:1.US.1397.18.1
sp. zn. I. ÚS 1397/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti E. C., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Ostrava, Poštovní 39/2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2018 č. j. 4 To 389/2017-114 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 10. 2017 č. j. 5 PP 37/2017-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Karviné, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a o nepřijetí záruky za dovršení jeho nápravy poskytnuté spolkem XX. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Karviné.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy rozhodly svévolně a nevypořádaly se s jeho argumentací. Uvádí, že soud prvního stupně nepřijal nabídnutou záruku spolku XX, aniž by tento výrok jakkoli zdůvodnil, přičemž stížnostní soud pak nepřípustně tyto absentující úvahy nahrazoval úvahami vlastními. Stěžovatel dále argumentaci Krajského soudu v Ostravě označuje jako lichou a poukazuje na to, že spolek XX existuje již od roku 2003 a ke dni rozhodování Okresního soudu v Karviné neměl jen dva členy, jak uvedl Krajský soud v Ostravě, ale měl členů 14. Odmítá názor Krajského soudu v Ostravě, že k podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 4 trestního zákoníku může dojít pouze tehdy, jestliže je vyloučena recidiva odsouzeného. Je podle něj nezbytné zjistit jeho aktuální společenské a právní hodnoty existující po přibližně osmiletém působení trestem odnětí svobody. Stěžovatel má rovněž za to, že mu nemůže být přičítáno k tíži, že stále nedoznává trestnou činnost, za níž byl pravomocně odsouzen. Probační a mediační služba podle jeho názoru rezignovala na svou funkci a nijak neověřila jeho rodinné zázemí, zajištění bydlení ani pracovní zařazení v případě propuštění z výkonu trestu. Konečný závěr trestních soudů o přetrvávajícím riziku recidivy považuje za extrémně nesouladný s provedenými důkazy.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že stížnostní soud není oprávněn doplňovat vlastními úvahami absentující odůvodnění soudu prvního stupně, neboť takové omezení nevyplývá z žádného ustanovení trestního řádu ani z jiného předpisu. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/12 či IV. ÚS 359/17), takže musí přihlížet i k tomu, jak argumentaci soudu prvního stupně doplnil soud stížnostní.
Způsob, jakým Krajský soud v Ostravě odůvodnil nepřijetí záruky za dovršení nápravy stěžovatele poskytnuté spolkem XX, považuje Ústavní soud za zcela dostatečný a racionální. Z hlediska efektivity pozitivního ovlivňování chování stěžovatele při jeho případném podmíněném propuštění nehraje zásadní roli to, kolik členů daný spolek má a ve kterém roce byl založen. Krajský soud v Ostravě v napadeném usnesení správně poukázal na skutečnost, že předsedou a místopředsedou spolku jsou nejbližší příbuzní stěžovatele, přičemž jeden z nich, a to otec stěžovatele, byl podle výsledků dokazování ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 40/2010 v úzkém kontaktu se stěžovatelem v době spáchání trestné činnosti. Za daných okolností se závěr soudu, že uvedený spolek nepředstavuje dostatečnou záruku dovršení nápravy stěžovatele, jeví jako opodstatněný.
Jestliže Krajský soud v Ostravě v odůvodnění napadeného usnesení v souvislosti s ustanovením §88 odst. 4 trestního zákoníku uvedl, že zákon u pachatelů nejzávažnějších trestných činů pro podmíněné propuštění vyžaduje, aby u nich byla vyloučena recidiva, šlo pouze o jiné vyjádření samotného textu citovaného ustanovení, jež hovoří o tom, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody u dané kategorie pachatelů přichází v úvahu jen tehdy, nehrozí-li opakování zvlášť závažného zločinu. Krajský soud v Ostravě tímto zdůrazňoval zpřísněné zákonné požadavky podmíněného propuštění v případech předpokládaných ustanovením §88 odst. 4 trestního zákoníku oproti podmínkám obecným stanoveným v §88 odst. 1 trestního zákoníku. Ústavní soud proto v tomto způsobu interpretace neshledal žádné vady.
Krajský soud v Ostravě následně přesvědčivě odůvodnil, z jakých okolností dovozuje existenci hrozby opětovné závažné trestné činnosti stěžovatele, přičemž navazoval na odůvodnění napadeného usnesení Okresního soudu v Karviné. Trestní soudy především poukázaly na skutečnost, že si stěžovatel v minulosti nevážil ani podmíněného odsouzení, po němž se dopustil téže majetkové trestné činnost, ani podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kdy došlo k nařízení zbytku výkonu trestu.
Ústavní soud dále podotýká, že trestní soudy při svém rozhodování zohlednily aktuální postoje stěžovatele, jak stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje. Okresní soud v Karviné v odůvodnění napadeného usnesení upozornil na skutečnost, že stěžovatel nevyužil možnosti spolupráce s Probační a mediační službou a absolvování projektu Křehká šance II, v rámci kterých by mohla být prokázána jeho sebereflexe a náhled na jím páchanou trestnou činnost, řešeny následky trestné činnosti a využívány všechny dostupné aktivity ke snížení rizikovosti jeho jednání v budoucnu. Krajský soud v Ostravě pak doplnil, že stěžovatel doposud nezaujal kritický postoj ke své trestné činnosti a začal nahrazovat způsobenou škodu teprve v letech 2016 a 2017 (přestože omezen na osobní svobodě byl již od roku 2009) a prozatím ji nahradil jen v minimální výši.
Pokud stěžovatel namítá, že mu nemůže být přičítáno k tíži, že stále nedoznává trestnou činnost, za níž byl pravomocně odsouzen, Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu, kterou citoval v napadeném usnesení i Krajský soud v Ostravě. Z ní vyplývá, že nekritický postoj odsouzeného k vlastní trestné činnosti, odmítání viny a popírání odpovědnosti představují relevantní okolnosti zpochybňující předpoklad, že tento odsouzený v budoucnu bude respektovat zákon a vyvaruje se protiprávního chování, tj. zvyšují riziko recidivy (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2315/10 nebo IV. ÚS 2391/16).
Námitku stěžovatele vztahující se k údajně nekvalitní činnosti Probační a mediační služby nepokládá Ústavní soud za relevantní, neboť nesplnění předpokladů pro podmíněné propuštění trestní soudy dovodily z jiných skutečností (jak bylo výše uvedeno), než z těch, jež podle stěžovatele měla zjistit Probační a mediační služba.
Ústavní soud tedy uzavírá, že trestní soudy svůj závěr o přetrvávajícím riziku opakování trestné činnosti ze strany stěžovatele řádně a logicky odůvodnily a jejich rozhodnutí nevykazují znaky svévole.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu