ECLI:CZ:US:2018:1.US.1422.18.1
sp. zn. I. ÚS 1422/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Bláhy, zastoupeného Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem Ruská 614/42, Praha, proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 18. 1. 2018, č. j. 15 EXE 2526/2010-61, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2018, č. j. 21 Co 52/2018-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 4. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 9. 2010, č. j. 15 EXE 2526/2010-10, byla proti stěžovateli nařízena soudní exekuce, a to pro částku 1.000 Kč.
Svým podáním ze dne 3. 10. 2017 navrhl stěžovatel zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 8 As 143/2014-47. Návrh stěžovatele byl zamítnut. K následně podanému odvolání Krajský soudu v Praze, svým ústavní stížností napadeným usnesením, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Stěžovatel s právním názorem obecných soudů nesouhlasí a poukazuje na to, že povinnost uhradit 1.000 Kč mu byla uložena správním orgánem, přičemž ten měl s ohledem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1565/17 zvolit vůči stěžovateli postup, jímž by méně zasahoval do jeho práv. Správní orgán se podle stěžovatele neměl domáhat dlužné částky prostřednictvím soudního exekutora, ale finančního či celního úřadu. Zatímco vymáhání dlužné částky exekutorem je spojeno s náklady řízení ve výši 7.800 Kč, u správního orgánu jsou náklady exekuce pouze 200 Kč. Stěžovatel má za to, že náklady spojené s vymáháním pohledávky jsou neproporcionální. V souvislosti s uvedeným poukázal stěžovatel na §175 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), podle něhož "správce daně zvolí způsob vymáhání nedoplatku tak, aby výše nákladů spojených s vymáháním, které bude daňový subjekt povinen uhradit, nebyla ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku.".
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by shora uvedená judikatura Nejvyššího správního soudu nešla na jeho věc aplikovat, neboť exekuce byla zahájena dne 21. 6. 2010, tedy ještě před účinností daňového řádu. K argumentaci obecných soudů stěžovatel uvedl, že rozsudek Nejvyššího správního soudu se týkal exekuce nařízené za účinnosti zákona o správě daní a poplatků.
Stěžovatel má za to, že rozhodnutí obecných soudů jsou zatížena svévolí a libovůlí. S přihlédnutím k nálezu sp. zn. I. ÚS 1707/17 nepovažuje stěžovatel vymáhanou částku za částku bagatelní. Ze shora uvedených důvodů mělo podle stěžovatele dojít rozhodnutími obecných soudů k zásahu do jeho základních práv a svobod stěžovatele, jež jsou mu garantovány čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.
Podle Ústavního soudu je třeba při posuzování předmětné věci vzít v potaz několik skutečností, jež ve svém souhrnu mají vliv na její celkové posouzení. Stěžovatel v napadených rozhodnutích akcentoval především nákladovou stánku vykonávacího řízení, přičemž Ústavní soud v minulosti konstatoval, že k posuzování této problematiky přistupuje zdrženlivě. Obdobně se Ústavní soud staví též k tzv. bagatelním sporům, které zpravidla nedosahují takové výše, aby jimi mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele (v minulosti např. vyhověl Ústavní soud v případech, kdy se jednalo o systémové pochybení soudu).
Z výše vyloženého plyne, že Ústavní soud zasahuje do nákladových věcí či věcí bagatelních zcela výjimečně. Vždy je přitom nutno zkoumat konkrétní okolnosti případu, jež by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu do ústavní stížností napadených rozhodnutí. V projednávaném případě stěžovatel sice věcně správně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 143/14 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1565/17, nicméně tyto lze na projednávaný případ aplikovat jen v obecné rovině, tj. bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu. Pokud obecné soudy poukazují na ustanovení §175 odst. 2 daňového řádu, nutno uvést, že zákon o správě daní a poplatků takové výslovné ustanovení sice neobsahoval, nicméně ze zásad a principů, na nichž stál v minulosti výkon veřejné správy, lze tuto povinnost dovodit i podle předchozí právní úpravy.
Ústavní soud má za to, že shora citovanou judikaturu nelze aplikovat na projednávaný případ proto, že exekuce proti stěžovateli byla zahájena v roce 2010, přičemž ten se jejího zastavení z důvodu neproporcionality mezi vymáhanou částkou a náklady exekuce domáhal až v roce 2017. Ústavní soud je toho názoru, že dobu, jež uplynula od zahájení exekuce do vznesení námitky nepřiměřenosti postupu věřitele, nelze přehlížet a plynutí času je nutno přiznat určité právní účinky. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že ne každé pochybení orgánu státní moci zakládá bez dalšího zásah do základních práv a svobod stěžovatele. V jednotlivých případech je třeba mimo jiné zvážit intenzitu, jakou se nesprávný postup správního orgánu dotkl jeho základních práv a svobod. V projednávaném případě byl nesprávný postup správního orgánu namítnut až po cca sedmi letech, což nesvědčí o tom, že by stěžovatel považoval postup orgánu státní moci za natolik úkorný, že bylo lze zvažovat zásah do jeho základních práv a svobod. Navíc nelze přehlížet, že vykonávací řízení by bylo po dobu sedmi let vedeno prakticky zbytečně a vrátilo by se na svůj počátek.
Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní. Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu