ECLI:CZ:US:2018:1.US.1464.18.1
sp. zn. I. ÚS 1464/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Mgr. Bc. Biserky Vondruškové, zastoupené advokátem Mgr. Tomášem Fabíkem, advokátem se sídlem Brno, Chládkova 28a, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018 č. j. 28 Co 290/2017-472, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v řízení o zaplacení částky 19 000,- Kč s příslušenstvím, neboť má za to, že jím došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 28. 2. 2017 č. j. 9 C 56/2015-295 uložil žalovanému - Mysliveckému sdružení "Roháč" - zaplatit stěžovatelce částku 13 104 Kč s příslušenstvím (výrok I.); ohledně částky 5 896 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. - VI). Šlo o náhradu škody vzniklé rozrytím travního porostu černou zvěří ve dnech 2. - 3. 11. 2014 na pozemcích ve vlastnictví stěžovatelky, které jsou současně honebními pozemky žalovaného. Výši škody soud prvního stupně stanovil na 13 104 Kč a ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání stěžovatelky i žalovaného Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 13 104 Kč s příslušenstvím, se zamítá; ve výroku II jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že jí škoda rytím černé zvěře vznikla v předmětné době a v tvrzeném rozsahu.
Stěžovatelka namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nesouhlasí především se závěrem, že od sebe nelze oddělit škody dřívější a nyní uplatňované a tvrdí, že škody byly odděleny v podkladech znalce předložených soudu. Stěžovatelka dále namítá, že rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími argumenty a návrhy a v rozsudku schází objasnění úvah, které vedly odvolací soud k závěru, že stěžovatelce žádná škoda nevznikla.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
V projednávaném případě se jedná typicky o interpretaci podústavního práva, do něhož Ústavní soud v zásadě nezasahuje. Odvolací soud provedl rozsáhlé dokazování, své rozhodnutí velmi podrobně odůvodnil a srozumitelně uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. S námitkami stěžovatelky o extrémním nesouladu skutkových a právních závěrů odvolacího soudu, resp. o nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí se tedy nelze ztotožnit. Skutečnost, že své rozhodnutí opřel o právní názor (zejména neunesení důkazního břemene), se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu