ECLI:CZ:US:2018:1.US.1468.18.1
sp. zn. I. ÚS 1468/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. M. a A. K., zastoupených JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 98/2018-41 ze dne 14. 2. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 359/2017 ze dne 27. 9. 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4 T 10/2017 ze dne 20. 7. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Oba stěžovatelé byli shora označeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 shledáni vinnými z přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a to formou spolupachatelství spolu s třetím obžalovaným.
Bylo jim kladeno za vinu, že (stručně řečeno) společným jednáním v postavení úředních osob (policistů) při služebním úkonu v prostoru prodejny sportovních potřeb, který prováděli proti osobě podezřelé z krádeže, po vzájemné dohodě v úmyslu ovlivnit právní kvalifikaci skutku a dosáhnout hranice výše škody potřebné k posouzení jednání podezřelého jako přečinu krádeže, spočívajícího v odcizení sportovní bundy z volného prodeje v uvedené prodejně, fiktivně zvýšili hodnotu bundy odcizené v prodejně z 2 690 Kč na 5 499 Kč, a to tím způsobem, že J. M. s vědomím stěžovatelů dal zaměstnanci prodejny pokyn, aby byla policistům vystavena účtenka na odcizenou bundu s cenou vyšší než 5 000 Kč, na základě čehož poškozeného zadrželi jako podezřelého a předali místnímu oddělení policie. Zde pak bylo zahájeno trestní řízení vůči poškozenému a bylo mu sděleno obvinění z přečinu krádeže. Dle soudu tak všichni tři obvinění porušili §45 odst. 1 písm. a) a §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, podle kterých je příslušník povinen dodržovat služební kázeň spočívající v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které pro něj vyplývají z právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů a §11 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, podle kterého je policie povinna dbát, aby žádné osobě v důsledku jejich postupu nevznikla bezdůvodná újma, tedy jednak společným jednáním jako úřední osoby v úmyslu způsobit jinému jinou závažnou újmu, vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, jednak společným jednáním jinému způsobili vážnou újmu na právech tím, že uvedli někoho v omyl.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek zrušil a rozhodl na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvého stupně znovu tak, že se stěžovatelé a třetí spoluobviněný dopustili pouze přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku formou spolupachatelství, přičemž kvalifikaci skutku jakožto poškození cizích práv odvolací soud vypustil. Oba stěžovatelé i třetí spoluobviněný byli odsouzení k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dobu dvou let.
Dovolání stěžovatelů bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
II. Tvrzení stěžovatelů
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva, konkrétně pak procesní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelé v ústavní stížnosti nastiňují svou verzi skutkového děje a tvrdí, že jejich vina nebyla v řízení prokázána. Pokud se tvrzeného protiprávního jednání dopustil třetí spoluobviněný, neměli stěžovatelé o tomto jeho jednání jakékoli povědomí. Nemůže jim tak být kladeno za vinu, že se skutku dopustili společným jednáním jako spolupachatelé.
Soudy dále dle stěžovatelů porušily jejich právo "na výslech jak svědků proti sobě, tak ve svůj prospěch a dosáhnout jejich předvolání a výslechu za stejných podmínek" zaručené v čl. 6 Úmluvy. Porušení mělo spočívat v tom, že při hlavním líčení nebyl vyslechnut poškozený K. (osoba, která se dopustila odcizení bundy), neboť se k hlavnímu líčení nedostavil. Byl tak čten jeho výslech z přípravného řízení, který byl proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Podle stěžovatelů z protokolu vyplývá, že svědek vypověděl, že stěžovatelé "řešili cenu bundy, že k ní potřebují účtenku a že cena bundy se musí brát po slevě". Dle jeho výpovědi však nedošlo k jakémukoliv domlouvání se stěžovatelů ohledně navyšování ceny bundy. Pokud by svědek zaslechl jakékoliv domlouvání se stěžovatelů směřující k poškození jeho práv, vypovídal by o této skutečnosti sám od sebe již v přípravném řízení. Poškozený je sice ukrajinské národnosti, ale dle stěžovatelů česky rozumí. Kdyby byl svědek v hlavním líčení vyslechnut, musel by dle stěžovatelů potvrdit, že k žádnému domlouvání ohledně snížení ceny mezi nimi nedošlo.
Soudy dle stěžovatelů komplexně nezjistily skutkový stav a získané důkazy netvoří ucelený řetězec.
Druhá tvrzená protiústavní vada spočívá dle stěžovatelů v tom, že stěžovatelé i třetí spoluobviněný měli společného obhájce. Stěžovatelé tvrdí, že se jejich zájmy v průběhu řízení dostaly do konfliktu, když mělo z dokazování vyplynout, že o snížení ceny bundy jednal jen třetí spoluobviněný. Soudy však nezkoumaly, zda nejsou zájmy spoluobviněných v rozporu, přičemž dle stěžovatelů bylo povinností soudu vyloučit obhájce z obhajoby všech obviněných.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení Ústavním soudem
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K výhradám týkajícím se tvrzeného nesprávně zjištěného skutkového stavu Ústavní soud konstantně uvádí, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].
Extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. 4. 2013). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
V napadených rozhodnutích však nelze spatřovat jakýkoli exces v hodnocení důkazů, který by připustil intervenci Ústavního soudu.
Pokud jde o argument právem na výslech svědků plynoucí z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, je nutno připomenout dikci zmíněného ustanovení: každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo "vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě". Zmíněné ustanovení obsahuje dvě práva: jednak právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, tj. právo na obhajobu umožňující zpochybňovat při výslechu usvědčující výpověď svědka, jednak právo "dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch". Principy interpretace obou těchto práv jsou však poněkud odlišné. Přísnější požadavky na trestní soudy jsou kladeny v situaci, kdy má být obhajobou konfrontován svědek, který usvědčuje pachatele z trestné činnosti, zejm. v situaci, kdy jde o rozhodující či dokonce jediný důkaz [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1860/16 ze dne 3. 11. 2016 (N 208/83 SbNU 299), nález sp. zn. IV. ÚS 2867/16 ze dne 7. 11. 2017 či nález sp. zn. Pl. ÚS 25/13 ze dne 9. 10. 2013 (N 175/71 SbNU 69), resp. též rozsudky ESLP např. ve věcech Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011 či Tseber proti České republice ze dne 22. 11. 2012]. Je pak nutno posuzovat, zda pro nepřítomnost svědka před soudem existoval dostatečný důvod, jakou důkazní váhu měla taková výpověď pro odsouzení obviněného a zda v řízení existovaly dostatečné důvody, které by vyvažovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému. Ve světle těchto tří kritérií je pak třeba komplexně posoudit, zda lze řízení, v němž byla použita výpověď nepřítomného svědka, považovat jako celek za spravedlivé (srov. nález IV. ÚS 2867/16).
Stěžovatelé se však domáhají práva na předvolání svědka ve svůj prospěch. Dané právo však natolik přísné standardy, jako právo na výslech svědka proti sobě, nemá. Soud zde nemá povinnost bez dalšího každému důkaznímu návrhu obhajoby vyhovět. Tento aspekt práva zakotveného v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy chrání obecně rovnost zbraní v důkazním procesu. Negarantuje však právo na výslech jakéhokoli svědka, kterého obhajoba navrhne. Ústavnost postupu soudu spočívající v nevyslechnutí svědka je tak nutno posuzovat optikou možných excesů v důkazních řízeních, tj. z pohledu zachování rovnosti zbraní a z pohledu doktríny opomenutých důkazů. Soud je tedy povinen na důkazní návrhy obhajoby reagovat a z rozhodnutí musí být patrno, proč případně důkaz nebyl proveden. Zároveň nesmí neprovedení důkazu vést k porušení rovnosti procesních stran, např. při nezdůvodněném odmítání důkazních návrhů obhajoby.
V nyní posuzovaném případě soud poškozeného K. předvolal, ten se však k jednání nedostavil. Za podmínek §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu byl tedy soudem přečten protokol o výpovědi poškozeného z přípravného řízení. Z rozhodnutí je tedy jasně patrné, proč nedošlo přímo k výslechu poškozeného, nýbrž k přečtení jeho výpovědi z přípravného řízení a optikou doktríny opomenutých důkazů tak nelze soudu vytýkat jakékoli pochybení. Z hlediska kontradiktornosti řízení, resp. práva na rovnost zbraní je nutno zdůraznit, že stěžovatelé samotný obsah výpovědi poškozeného z přípravného řízení nijak nerozporují. Naopak požadují, aby před soudem potvrdil to, co již v přípravném řízení vypověděl. Stejně tak je podstatné, že soud vyšel jako z klíčového důkazu z výpovědi svědka Š. (zaměstnance prodejny), kterou pak vyložil v kontextu dalších šesti svědeckých výpovědí, nikoli primárně z výpovědi poškozeného. V uvedeném kontextu tudíž nelze neprovedení výslechu poškozeného před soudem považovat za porušení rovnosti zbraní, resp. procesních práv stěžovatelů.
K tvrzené výhradě, že došlo k porušení práva na obhajobu tím, že advokát zastupující všechny tři obviněné měl být z obhajoby soudem vyloučen pro kolizi zájmů obviněných, je nutno uvést, že namítaná vada se zakládá na verzi skutkového děje, který předkládají stěžovatelé, nikoli na verzi, ke které dospěly soudy. Jak uvedl odvolací soud, "z výpovědí svědků vyplývá, že policisté setrvávali spolu, jednali společně" (s. 7 rozhodnutí odvolacího soudu). Pokud soudy na základě hodnocení důkazů dospěly k závěru, že stěžovatelé jednali společně, nebylo možno dojít k závěru, že jsou jejich zájmy v rozporu a je tak nutno vyloučit z obhajoby společného advokáta. Jak již bylo řečeno, Ústavní soud není další skutková instance, která by byla oprávněna hodnotit důkazy odlišně od soudu nalézacího či odvolacího a je tak povinen při respektu k čl. 90 Ústavy vycházet (až na případy mimořádných excesů shora zmíněných) ze skutkového stavu zjištěného obecnými soudy.
Ústavní soud tedy nemohl přisvědčit stěžovatelům, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu