ECLI:CZ:US:2018:1.US.1550.18.1
sp. zn. I. ÚS 1550/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9, Praha, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. prosince 2017, sp. zn. 43 Nt 739/2017, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2018, sp. zn. 44 To 68/2018 (44To 69/2018), za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odstavcích 1 a 5, čl. 10 odst. 1 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Shora citovaným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a nepřijal náhrady za vazbu v podobě záruky důvěryhodné osoby, písemného slibu, dohledu probačního úředníka a uložení předběžného opatření. Následnou stížnost Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl.
3. Obvodní soud se údajně vůbec nezabýval argumentací obhajoby. Stěžovatel přitom tvrdil, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo shromáždit důkazy nasvědčující tomu, že se stal stíhaný skutek. Dále uvádí, že obvodní soud dovodil trvání existence důvodů útěkové vazby podle ustanovení §67 písm. a) tr. ř. pouze z hrozícího vysokého trestu, přičemž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nepřihlédl k existenci tzv. silných důvodů zeslabujících potřebu dalšího trvání vazby. Tyto důvody podle něj vyplývají z nedostatečné jazykové vybavenosti, z toho, že dříve nepobýval dlouhodobě v zahraničí a nemá tam žádné kontakty ani majetek, a dále z toho, že má novorozenou dceru, která vyžaduje jeho každodenní péči. Ostatně u spoluobviněné partnerky stěžovatele byly rovněž shledány stejné důvody vazby, avšak skutečnost, že pečuje o dceru, vedla soud k závěru, že tato obviněná bude stíhána, na rozdíl od stěžovatele, na svobodě. Shodné důvody pro propuštění by tak měly být shledány i u stěžovatele. Hrozbu útěku u něj rovněž eliminuje ta skutečnost, že ačkoliv byl v minulosti již čtrnáctkrát trestně stíhán, ani v jednom případě nebyl problém s jeho dostavováním se k soudu a spoluprací s orgány činnými v trestním řízení.
4. Ve vztahu k důvodu předstižné vazby podle ustanovení §67 písm. c) tr. ř. stěžovatel uvádí, že orgány činné v trestním řízení nijak nevyvrátily jeho obhajobu, že jako osoba samostatně výdělečně činná si vydělá 20 000 Kč měsíčně, tudíž si nepotřeboval obstarávat prostředky trestnou činností. Současně orgány činné v trestním řízení nepřinesly jediný důkaz pro to, aby byla důvodnost předstižné vazby zesílena a aby to odůvodňovalo její trvání.
5. Stěžovatel rovněž namítá, že obvodní soud nebyl soudem místně příslušným k rozhodování v přípravném řízení, tedy ani k rozhodování o vazbě, čímž došlo k odejmutí stěžovatele jeho zákonnému soudci.
6. Soud prvého stupně bez náležitého odůvodnění pouze odkázal na předchozí rozhodnutí o vazbě a dále konstatoval, že s ohledem na blížící se podání obžaloby o dalším trvání vazby bude rozhodovat v dohledné budoucnosti soud, který bude příslušný rozhodnout ve věci samé.
7. Jako nepřípustný pak hodnotí postup stížnostního městského soudu, který jakkoliv naznal, že usnesení obvodního soudu není zcela dostatečně odůvodněno, tak namísto toho, aby napadené usnesení zrušil, jen doplnil nedostatky v odůvodnění a stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu zamítl. Jestliže však městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí obvodního soudu je nepřezkoumatelné, nemohl městský soud posoudit ani věcnou správnost a zákonnost tohoto rozhodnutí.
8. Podle názoru stěžovatele se soudy adekvátně a racionálně logickým způsobem nevypořádaly se všemi důkazy předkládanými obhajobou a nezabývaly se argumenty a námitkami, které stěžovatel uváděl ve své žádosti o propuštění z vazby.
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Úvodem Ústavní soud považuje za vhodné poznamenat, že o jiných ústavních stížnostech stěžovatele, které se však vztahovaly k témuž trestnímu stíhání, již Ústavní soud rozhodoval usnesením ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2853/17 a usnesením ze dne II. ÚS 172/18 ze dne 13. 2. 2018. Tehdy byly stížnostní námitky stěžovatele takřka totožné, přičemž Ústavní soud shledává, že v trestní věci stěžovatele nenastal takový vývoj, který by opravňoval Ústavní soud k odchýlení se od svých předchozích závěrů.
11. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení svobody stěžovatele, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a) a c) trestního řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Ústavou, Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
12. V této fázi trestního řízení Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele. Předmětem posouzení Ústavního soudu tedy může být toliko otázka, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou trvání vazby, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§67 trestního řádu).
13. K této otázce obecné soudy zkráceně řečeno uvedly, že důkazy dosud shromážděné (zejména odposlechy a svědecké výpovědi) rozkrývají organizovanou skupinu osob, která ve velkém vyráběla a distribuovala drogu pervitin, konkrétně stěžovatel jej "vařil" i distribuoval. Soud prvého stupně uvedl, že spisový materiál je uzavřen a začátkem roku 2018 lze očekávat podání obžaloby (stěžovatel v ústavní stížnost uvádí, že dne 19. 1. 2018 na něj byla obžaloba podána). Stěžovatel je tedy v pokročilém stádiu trestně stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
14. Ve způsobu, jakým Městský soud v Praze posuzoval a odůvodnil důvody dalšího trvání vazby, Ústavní soud neshledal žádné zásadní pochybení. Důvody dalšího trvání útěkové vazby byly skutečně dovozeny primárně z hrozícího vysokého trestu, avšak také ze skutečnosti, že stěžovatel často měnil místa svého pobytu a není vázán k určitému místu pobytu. Důvody předstižné vazby byly identifikovány především na základě toho, že se stěžovatel měl drogové trestné činnosti dopouštět po dlouhou dobu a ve značném rozsahu a že byl v minulosti opakovaně odsouzen, a to i pro trestnou činnost spojenou s drogami. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/12 či IV. ÚS 359/17). Uvedené závěry považuje za odůvodněné, a proto neshledává žádný důvod k jejich přehodnocování.
15. Městský soud v Praze v odůvodnění dříve napadeného rozhodnutí o vazbě také vysvětlil, proč nelze považovat za diskriminační přístup, když do vazby nebyla vzata stěžovatelova přítelkyně, a to s ohledem na potřebu péče o jejich nedávno narozenou dceru. U stěžovatele byly totiž vazební důvody shledány ve výrazně vyšší intenzitě, a to jednak vzhledem k tomu, že v rámci stíhané trestné činnosti měl být hlavním výrobcem pervitinu, a jednak vzhledem k jeho trestní minulosti, neboť byl již 14x odsouzen pro trestnou činnost, včetně drogové trestné činnosti, pro kterou je stíhán i v současnosti.
16. Městský soud v Praze se neopomněl vypořádat ani s námitkou týkající se údajné nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 k rozhodnutí o vazbě. V odůvodnění usnesení uvedl, že příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 byla založena tím, že tento soud na návrh státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze dne 20. 6. 2016 a následně dne 12. 7. 2016 vydal příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu telefonních čísel užívaných stěžovatelem a dalšími obviněnými. Tím byla v souladu s ustanovením §26 odst. 2 trestního řádu založena příslušnost tohoto soudu pro celé přípravné řízení. Ústavní soud ani v těchto úvahách a závěrech neshledává žádné pochybení, a to zejména vzhledem ke skutečnosti, že stíhaná trestná činnost měla být páchána mj. právě i v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1.
17. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu