ECLI:CZ:US:2018:1.US.1638.18.1
sp. zn. I. ÚS 1638/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti Spálené Poříčí, se sídlem Náměstí Svobody 139, 335 61 Spálené Poříčí, zastoupené JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem nám. Republiky 35, 301 00 Plzeň, proti výrokům II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 52/2017-66 ze dne 8. 2. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení nákladových výroků v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala ke Krajskému soudu v Praze žalobu podle části páté občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") a navrhla, aby soud znovu projednal věc rozhodnutou Státním pozemkovým úřadem, který jí nevydal jako oprávněné osobě v žalobě blíže specifikovaný lesní pozemek nacházející se v katastrálním území Číčov v Brdech. Krajský soud žalobě rozsudkem č. j. 38 C 11/2015-35 ze dne 8. 8. 2016 (ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu č. j. 38 C 11/2015-45 ze dne 2. 11. 2016) vyhověl. K odvolání účastníka - Vojenských lesů a statků ČR, s. p. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil tak, že se stěžovatelce předmětný lesní pozemek nevydává a dané rozhodnutí Státního pozemkového úřadu se nenahrazuje. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to tak, že stěžovatelku zavázal zaplatit protistraně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 12.342 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10.228 Kč (výroky II. a III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se nákladových výroků brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka uvedla, že ústy svého právního zástupce v průběhu odvolacího řízení navrhla pro případ, že by vrchní soud dospěl k odlišnému právnímu hodnocení případu, aby odvolací soud postupoval dle §150 o. s. ř. a procesně úspěšnému účastníkovi řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Stěžovatelka má za to, že byly splněny výjimečné důvody hodné zvláštního zřetele. Dle jejího názoru v řízení uplatnila právo požádat o svůj historický majetek na základě zákona č. 428/2012 Sb., neuspěla však jen v důsledku odlišného pohledu na dílčí právní otázky, které představovaly náročnou právní problematiku. Protože účelem zmíněného zákona je zmírnění majetkových křivd způsobených registrovaným církvím a náboženským společnostem v rozhodném období, bylo by dle ní nespravedlivé, aby nesla náklady řízení za situace, kdy sama rozhodovací praxe správních orgánů i soudů k dotčeným právním otázkám se teprve vyvíjí. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká nepoužití tzv. moderačního práva dle ustanovení §150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení. Ústavní soud uvádí, že aplikace tohoto ustanovení je především na úvaze samotného soudu. Moderační právo představuje výjimku z obecného pravidla, podle něhož nese náklady ten z účastníků řízení, jenž nebyl ve věci úspěšný. Pokud se chce soud od tohoto pravidla odchýlit a z důvodů hodných zvláštního zřetele upravit nákladový výrok jinak, musí svůj postup pečlivě odůvodnit. Pokud naopak ve věci takové důvody nespatřuje, nelze jej k tomuto postupu nutit. Jinými slovy, nejedná se o takové ustanovení zákona, jež by bylo nárokové povahy. Na odlišnost mezi situací, kdy takového práva soud použil, a situací, kdy dle mínění účastníka řízení je použít měl, Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře poukázal (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 267/15 ze dne 3. 5. 2016). Judikatura, na niž stěžovatelka odkazuje, proto není přiléhavá, neboť řeší případ, kdy se odvolací soud uchýlí k moderačnímu právu, aniž to účastníci řízení mohou s přihlédnutím ke všem okolnostem dosavadního průběhu řízení očekávat, přičemž proti rozhodnutí odvolacího soudu již nemají opravný prostředek. Procesní situace stěžovatelky je ale jiná a samy o sobě výkladové obtíže při aplikaci právních předpisů či vývoj rozhodovací praxe, byť i v kontextu smyslu a účelu církevních restitucí, nemohou bez dalšího vést k nutnosti použití moderačního práva.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu