ECLI:CZ:US:2018:1.US.1658.18.1
sp. zn. I. ÚS 1658/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Kateřiny Smejkalové, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem Měsíčná 256/2, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. března 2018 č. j. 61 UL 5/2018-6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. května 2018, stěžovatelka podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. března 2018 č. j. 61 UL 5/2018-6. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka podala k Městskému soudu v Brně návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ze dne 8. února 2018 a ten uvedený návrh předložil dne 15. února 2018 Krajskému soudu v Brně k rozhodnutí. Krajský soud v Brně usnesením napadeným ústavní stížností návrh, aby byla Městskému soudu v Brně ve věci sp. zn. 111 EXE 4091/2014 určena lhůta jednoho měsíce pro rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce, zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že jako osoba povinná (coby zástavní dlužník z titulu soudcovského zástavního práva) v řízení v exekuční věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 111 EXE 4091/2014 se svým návrhem domáhala určení lhůty k rozhodnutí o jejím návrhu na zastavení exekuce, která byla nařízena k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 20 176 292,70 Kč s příslušenstvím, prodejem ideálních podílů na specifikovaných nemovitostech.
4. Určení lhůty jednoho měsíce pro rozhodnutí o jejím návrhu na zastavení exekuce se stěžovatelka domáhala z důvodu, že zajištění nemovitostí bylo zřízeno proti původnímu vlastníkovi coby povinného z exekučního titulu a na ni bylo převedeno za okolností, které podle jejího názoru z ní nečiní dalšího vlastníka, na něhož by zároveň s vlastnictvím mělo přejít i soudcovské zástavní právo. Dále stěžovatelka namítala, že od zahájení exekuce uplynuly již 4 roky a soudní exekutor připravuje prodej zastavených nemovitostí.
5. Stěžovatelka má za to, že Městskému soudu v Brně nic nebrání v tom, aby o jejím návrhu na zastavení exekuce rozhodl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.
9. Judikatura Ústavního soudu staví na objektivním pojmu průtahů, které musí být po určité době konstatovány i bez ohledu na množství napadlých věcí, organizaci daného soudu či jeho nedostatečné administrativní a technické zázemí [např. nálezy ze dne 19. února 2004 sp. zn. I. ÚS 660/03 (N 24/32 SbNU 219), ze dne 7. března 2005 sp. zn. I. ÚS 319/04 (N 46/36 SbNU 487), nebo ze dne 13. května 2010 sp. zn. III. ÚS 2979/09 (N 107/57 SbNU 377)].
10. Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, upravené v ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění práva účastníka nebo jiné strany řízení na projednání věci bez zbytečných průtahů, zakotveného zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny, do řízení probíhajícího před soudem. Nejde o občanské soudní řízení, o trestní řízení soudní nebo soudní řízení správní, ale o řízení sui generis, jehož smysl (účel) spočívá v tom, že příslušný soud nařídí na návrh účastníka (toho, kdo je stranou řízení) soudu, vůči němuž návrh směřuje (procesnímu soudu), aby ve stanovené lhůtě provedl procesní úkon, u něhož dochází v řízení k průtahům, a že tímto způsobem bude zabráněno dalším průtahům, k nimž by mohlo ve vztahu k tomuto procesnímu úkonu za řízení dojít. Toto řízení ale nemůže sloužit k vynucování procesních úkonů, které soud provést nechce, resp. k vynucování procesních úkonů, které chce svéhlavě provést jen samotný navrhovatel. Současně toto řízení není pokračováním řízení dotčeného návrhem a neslouží ani k přezkumu správnosti dosavadního procesního postupu - tato činnost náleží především soudu odvolacímu (§201 a násl. o. s. ř.), případně soudu rozhodujícímu o žalobě pro zmatečnost (§229 a násl. o. s. ř.). Příslušný soud se ve věci předmětného návrhu nemůže ani zabývat posouzením toho, zda v exekučním řízení jsou či nejsou dány důvody pro zastavení exekuce, in concreto, zda je návrh na zastavení exekuce důvodný.
11. Krajský soud v Brně dále uvedl, že z obsahu spisu Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 111 EXE 4091/2014 je zřejmé, že zatímní nerozhodnutí soudu o návrhu na zastavení exekuce není důsledkem nečinnosti soudu či jiného aktu svévole. Oddalování rozhodnutí je založeno na racionálním a odůvodněném základě, jehož součástí jsou určité související skutečnosti (vymáhání téže pohledávky vůči jinému subjektu v jiném vykonávacím řízení) a právní argumentace (souvislost s jiným vykonávacím řízením, resp. důsledky konkrétního očekávaného soudního rozhodnutí pro průběh exekuce dotčené návrhem na určení lhůty). Za této situace nelze po soudu příslušnému k řízení o návrhu na určení lhůty požadovat, aby přezkoumal opodstatněnost důvodů nečinnosti Městského soudu v Brně, neboť by to bylo obdobné, jako posuzování důvodnosti návrhu na zastavení exekuce. Proto krajský soud návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu zamítl.
12. Z uvedeného plyne, že předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci Krajským soudem v Brně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se celou věcí řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
13. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu