ECLI:CZ:US:2018:1.US.1719.18.1
sp. zn. I. ÚS 1719/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti hcentrum.cz a.s., se sídlem Pelušková 1442, 198 00 Praha 9, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Jugoslávská 481/12, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 539/2018-613 ze dne 28. 2. 2018, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 895/2014-566 ze dne 10. 10. 2017 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 13 C 13/2014-115 ze dne 8. 7. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stát se prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových domáhal žalobou podanou k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku určení, že v rozsudku jmenovaná fyzická osoba, a nikoli stěžovatelka jako vlastník zapsaný v katastru nemovitostí, byla ke dni svého úmrtí výlučným vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Frýdek. Státu připadlo dědictví po zemřelém jako odúmrť. V průběhu dědického řízení bylo pověřeným soudním komisařem zjištěno, že vůči zemřelému bylo vedeno konkursní řízení, přičemž součástí konkursní podstaty byly i předmětné nemovitosti, ohledně nichž byl veden vylučovací spor, zahájený stěžovatelkou. Tato žaloba stěžovatelky byla pravomocně zamítnuta. Posléze Okresní soud ve Frýdku-Místku v daném dědickém řízení uložil státu, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci jeho rozhodnutí podal u soudu zmíněnou určovací žalobu. Této žalobě tentýž okresní soud shora označeným rozsudkem vyhověl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy se sice formálně přihlásily k právnímu názoru vyjádřenému v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 o ochraně dobrověrného nabyvatele v případě nabytí od nevlastníka nemovitosti, evidované v katastru nemovitostí, přesto je ale dle jejího názoru zřejmé, že soudy při řešení dané problematiky v podstatě rozhodly v souladu s předchozí rozhodovací praxí. Soudy se dle ní patřičně nezabývaly dobrou vírou stěžovatelky ve správnost zápisu v katastru nemovitostí. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud má za to, že soudy v projednávané věci dostály závěrům vysloveným ve vzpomínaném nálezu Ústavního soudu. Krajský soud se na zjištění okolností rozhodných pro posouzení dobré víry stěžovatelky soustředil a za tím účelem provedl potřebné dokazování. Nejprve svoji pozornost zaměřil na stav evidence katastru nemovitostí v době převodu nemovitostí a zde zjistil, že stěžovatelka (resp. její jediná zakladatelka, obchodní společnost Horský hotel a.s.) se při dostatečné pečlivosti mohla dozvědět o existenci předběžného opatření někdejšího Krajského obchodního soudu v Ostravě, kterým bylo tehdejšímu vlastníkovi nemovitostí (zemřelému) zakázáno je převést, neboť dané usnesení bylo součástí příslušné sbírky listin. Do povědomí stěžovatelky (resp. její zakladatelky) se pochybnosti o jejím domnělém vlastnickém právu dostaly záhy po uskutečnění převodu, a to v souvislosti s předáním nemovitostí, kdy byla obchodní společnost Horský hotel a.s. informována o námitce absolutní neplatnosti smlouvy ze strany převodce. Tyto dvě skutečnosti vedly krajský soud k závěru o absenci dobré víry stěžovatelky. Ústavní soud v nich žádné vybočení ze zásad spravedlivého procesu neshledává. Ústavní soud totiž ve výše citovaném nálezu mimo jiné uvedl, že ústavní ochrany je hoden nabyvatel nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí jednající v dobré víře v obsah této evidence (bod 33 cit. nálezu), jejíž součástí sbírka listin samozřejmě byla i v době uzavření kupní smlouvy. Jinými slovy, nelze bez dalšího vyjít z předpokladu, že k prokázání dobré víry nabyvatelem postačí "letmé zhlédnutí" základních údajů v katastru nemovitostí, nýbrž přihlédnout je třeba i k celkovému stavu a způsobu této evidence v rozhodném období, jakož i dalším podstatným okolnostem každého jednotlivého případu.
Též zpochybnění vlastnického práva již při předání nemovitostí má podstatný vliv na posouzení dobré víry. Namísto toho, aby společnost Horský hotel a.s. z této situace vyvodila patřičné důsledky, nepodnikla, patrně pod vlivem mezitímního zrušení předběžného opatření, ve vztahu k převodci žádné kroky a nechala celou záležitost ležet. Následky nečinnosti nyní nese stěžovatelka, kterou jmenovaná obchodní společnost založila.
Nic na tom nemůže změnit ani argumentace stěžovatelky absencí právní úpravy vyvozující z porušení povinnosti stanovené předběžným opatřením absolutní neplatnost právního jednání (dnešní §76f občanského soudního řádu) v době uzavření kupní smlouvy. Jak na to výslovně poukázal Nejvyšší soud v napadeném usnesení o odmítnutí dovolání, tato specifická otázka již byla pravomocně vyřešena v řízení o vylučovací žalobě (věc vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 Cm 7/99), v němž se stěžovatelka domáhala vyloučení týchž nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty. Nadto uvedený závěr o důsledcích porušení povinnosti uložené předběžným opatřením v období před přijetím §76f občanského soudního řádu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která důsledek v podobě stižení právního úkonu absolutní neplatností vyvodila (srov. zejm. rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2662/2003 ze dne 15. 12. 2004 a sp. zn. 30 Cdo 2441/2006 ze dne 13. 3. 2007). Ústavní soud tuto judikaturu aproboval (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1452/07 ze dne 29. 11. 2007).
Ze všech těchto důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu