ECLI:CZ:US:2018:1.US.1721.18.1
sp. zn. I. ÚS 1721/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem Hodonín, Štefánikova 14, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 4. 2018 č. j. 24 Co 56/2018-174 a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Jičíně rozhodnutím ze dne 14. 12. 2017 č. j. 9 C 5/2016-136 částečně zastavil řízení ohledně požadavku žalobkyně na zaplacení výživného za dobu po 14. 6. 2017, kdy nabyl právní moci jeho rozsudek ze dne 6. 6. 2017 č. j. 7 C 196/2015-35 o rozvodu manželství účastníků (výrok I.), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení.
Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni výživné ve výši 58 226 Kč za dobu od 12. 1. 2016 do 31. 12. 2016, jinak jej ohledně zamítnutí žaloby ve zbytku žalované částky za uvedenou dobu potvrdil, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím.
Stěžovatel nesouhlasí jednak se závěrem odvolacího soudu o správnosti postupu soudu prvního stupně, který i přes nesouhlas stěžovatele částečně zastavil řízení. Dále namítá, že odvolací soud se při svém rozhodování nezabýval dalšími kritérii pro vznik a trvání vyživovací povinnosti mezi manželi, jako např. otázkou, zda skutečně existuje tzv. stav odkázanosti manželky na výživné od stěžovatele. Odvolací soud podle stěžovatele vycházel pouze z rozdílu ve výši dosahovaných příjmů v období od 12. 1. 2016 do 31. 12. 2016, nevzal do úvahy výši majetku manželky patřícího do jejího výlučného vlastnictví a nezabýval se také námitkou dobrých mravů vznesenou stěžovatelem.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se námitkami stěžovatele, které jsou v podstatě totožné s těmi, jež uvádí v ústavní stížnosti, řádně zabýval a podrobně objasnil, na základě jakých zjištění a úvah dospěl ke shora uvedeným závěrům. K námitce stěžovatele, že soud prvního stupně přes jeho nesouhlas řízení částečně zastavil, uvedl, že nesouhlas stěžovatele nelze hodnotit jako nesouhlas z vážného důvodu, neboť žalobkyně částečným zpětvzetím žaloby nesledovala zmaření či ztížení dosavadního průběhu řízení. Naopak se snažila logicky omezit a přizpůsobit svůj žalobní požadavek jen na dobu existence manželství, přičemž den jeho ukončení jí (ale ani stěžovateli) v době zahájení řízení znám nebyl a ani být nemohl. Při rozhodování o výši výživného odvolací soud přihlédl k osobním i majetkovým poměrům žalobkyně i stěžovatele, jakož i k jejich celkové životní úrovni. Oproti soudu prvního stupně konstatoval, že hmotná a kulturní úroveň manželů nebyla v předmětném období od 12. 1. 2016 do 31. 12. 2016 stejná, a to především z důvodu výlučné péče žalobkyně o dceru, jakož i dalších důvodů, které podrobně v napadeném rozsudku rozvedl (č. l. 4). Dospěl tak k závěru, že stěžovatel je povinen platit žalobkyni výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně v době od 12. 1. 2016 do 31. 12. 2016, tj. celkem 58 226 Kč.
Odvolací soud svůj závěr podrobně a logicky odůvodnil, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry odvolacího soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, kdy lze očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti jako návrh akcesorický sdílí právní osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu