ECLI:CZ:US:2018:1.US.1723.17.1
sp. zn. I. ÚS 1723/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Oldřicha Víta, právně zastoupeného Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou, sídlem Vysoká 149/4, Liberec X - Františkov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 16. března. 2017 č. j. 30 Co 67/2017-43 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 30. prosince 2016 č. j. 73 EXE 62060/2016-31, za účasti Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, a JUDr. Josefa Biňovce, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") a usnesení Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud").
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily jeho základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí zásah do práva na soudní ochranu a práva na přístup k soudu podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky a podle ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen Úmluva"). Stěžovatel je také přesvědčen, že obecné soudy zasáhly do jeho základního práva vlastnit majetek podle ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadených usnesení obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti. Na stěžovatele byla podána žaloba v tzv. bagatelní věci. V tomto řízení mu byl také ustanoven právní zástupce. Stěžovatel v řízení před okresním soudem sdělil, že žádá, aby bylo doručováno na adresu pensionu, ve kterém bydlel. Ve věci bylo vydáno rozhodnutí, které ukládalo stěžovateli povinnost zaplatit žalovanou částku, avšak dle tvrzení stěžovatele mu toto rozhodnutí nebylo nikdy doručeno. Následně bylo proti stěžovateli zahájeno exekuční řízení, na což stěžovatel reagoval návrhem na odklad provedení exekuce, což odůvodnil tím, že rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. 5. 2016 č. j. 10 C 237/2014- 54 nemůže být exekučním titulem, neboť mu nebyl nikdy řádně doručen, tedy nemohl nabýt právní moci a tudíž je nevykonatelný. Tento návrh byl okresním soudem ústavní stížností napadeným usnesením zamítnut. Okresní soud uvedl, že návrh stěžovatele je podle ustanovení §54 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), nedůvodný, protože důvody uplatněné stěžovatelem nenaplňují ustanovení §266 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") či ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř. Okresní soud dále v odůvodnění uvedl, že návrh stěžovatele se jeví jako bezúspěšné bránění práva.
Toto rozhodnutí potvrdil ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z návrhu stěžovatele na odklad provedení exekuce plyne, že žádá o odklad pouze do doby právní moci rozhodnutí o jeho návrhu na zastavení exekuce. O něm bylo již dle krajského soudu rozhodnuto usnesením okresního soudu ze dne 30. 12. 2016 č. j. 73 EXE 62060/2016-32, a to tak, že návrh byl zamítnut. Toto rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce stěžovatel nenapadl řádným opravným prostředkem, a tak nabylo právní moci dne 25. 1. 2017. Krajský soud proto konstatoval, že doba, na kterou stěžovatel žádal odložit provedení exekuce, uplynula nabytím právní moci citovaného rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce. Z tohoto důvodu nemůže být jeho odvolání důvodné. Krajský soud dále konstatoval, že stěžovateli byl k ochraně jeho práv ustanoven právní zástupce (advokát) a podle ustanovení §50b o. s. ř. se pak nadále doručuje pouze právnímu zástupci - a tomu byl rozsudek řádně doručen. Námitky proti takovému postupu považuje krajský soud za irelevantní.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho argumenty, ani s podstatnými okolnostmi případu. Jejich rozhodnutí považuje za svévolná a neodůvodněná řádně, neboť obsahují pouze citace zákonných ustanovení. Domnívá se, že obecné soudy přistoupily pouze k formálnímu výkladu zákonných ustanovení, aniž by se zabývaly jejich smyslem, či účelem, případně jeho argumentací. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy vycházely pouze z ustanovení §50b odst. 1 o. s. ř., podle kterého se doručuje pouze zástupcům účastníků řízení, nestanoví-li zákon jinak, aniž by vzaly v úvahu ustanovení §158 odst. 2 o. s. ř., ve kterém se uvádí: "Stejnopis rozsudku vyhotoveného v listinné podobě a rozsudek vyhotovený v elektronické podobě se doručuje účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do vlastních rukou." Z toho podle stěžovatele plyne, že nejprve se doručuje účastníkům a teprve poté právním zástupcům, což popírá způsob doručování dle ustanovení §50b odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel dále trvá na tom, že žádného právního zástupce neměl a okresní soud měl rozhodnutí doručit jemu. Tím, že zvolil opačný postup, dle jeho mínění jasně porušil zákonná procesní ustanovení a zasáhl tím do jeho základních práv a svobod.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky), který stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto jej nelze považovat za další přezkumnou instanci v systému obecného soudnictví, která má pravomoc svým rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem, svěřeným Ústavou České republiky, je přezkoumávat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na individuální případ je v pravomoci obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat až za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy postupovaly formalisticky a nepřihlédly k jeho argumentaci, případně svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Z odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení však plyne, že se jak krajský soud, tak okresní soud vypořádaly se všemi požadavky kladenými zákonem na odložení exekuce. Námitky stěžovatele stran doručení, ustanovení právního zástupce, či nesouhlas s provedeným výkladem jednotlivých ustanovení občanského soudního řádu (§50b odst. 1 o. s. ř.), nejsou bez dalšího relevantní pro posouzení důvodnosti odkladu exekuce a nebyl důvod, aby jim obecné soudy věnovaly větší prostor. Tyto námitky mohou mít své opodstatnění v řízení o zastavení exekuce, což však není předmětem tohoto řízení před Ústavním soudem ani nebylo předmětem ústavní stížností napadeného řízení.
Z rozhodnutí obecných soudů je patrné, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele a z pohledu ochrany ústavnosti, ke které je Ústavní soud povolán, nelze shledat jakékoli vady kolidující s jeho základními právy a svobodami. To se týká i domnělých vad doručení, které stěžovatel zdůrazňuje. Jeho argumentace rozporem mezi ustanovením §50b odst. 1 o. s. ř. a ustanovením §158 odst. 2 o. s. ř. není správná, neboť mezi nimi žádný rozpor není - účastníkům se doručí, pokud nemají právní zástupce. Z rozhodnutí obecných soudů plyne, že stěžovatel zástupce měl. Lze tedy konstatovat, že obecné soudy postupovaly nikoli ryze formalisticky, ale přihlédly ke smyslu a účelu relevantní právní úpravy jak exekučního řádu, tak občanského soudního řádu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu