ECLI:CZ:US:2018:1.US.1734.18.1
sp. zn. I. ÚS 1734/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Miroslava Vlastníka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018 č. j. 30 Cdo 1512/2018-130 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2018 č. j. 14 Co 479/2017-121, spojené s návrhem na zrušení položky 8a sazebníku soudních poplatků, přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 19. 5. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů, jakož i zrušení části zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., a to v rozsahu položky 8a sazebníku soudních poplatků.
Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávné aplikace zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon č. 549/1991 Sb." nebo "zákon o soudních poplatcích") ze strany odvolacího soudu, což vedlo k zastavení odvolacího řízení. Rozhodnutí dovolacího soudu je podle stěžovatele založeno na nesprávném právním posouzení, neboť má za to, že žaloba pro zmatečnost svým "duchem" není určena pro přezkoumávání otázek zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice") zaplacení částky 567 833 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 10. 2017 č. j. 26 C 279/2016-97 žalobu zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II.). Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání. Soud I. stupně usnesením ze dne 28. 11. 2017 č. j. 26 C 279/2016-108 vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za odvolání, jehož výši podle položky 8a sazebníku poplatků stanovil na 2 000 Kč. Stěžovatel soudní poplatek v této výši zaplatil dne 1. 12. 2017. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 2. 2018 č. j. 14 Co 479/2017-113 vyzval stěžovatele, aby do 10 dnů od doručení usnesení zaplatil doplatek soudního poplatku ve výši 26 392 Kč, neboť soudní poplatek za odvolání činí podle položky 22 bod 1 písm. a) a položky 1 písm. b) sazebníku poplatků 28 392 Kč a stěžovatel zaplatil pouze 2 000 Kč. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím odvolací řízení zastavil, neboť stěžovatel neuhradil doplatek soudního poplatku. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, v níž byla přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
Před tím, než přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tj. vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3).
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti se totiž jeví její subsidiarita. To znamená, že k jejímu projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny procesní prostředky (efektivně) vyčerpal. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, u nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného.
V nyní posuzované věci stěžovatel proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno odvolací řízení, nepodal žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. Ústavní stížnost je tedy nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tj. pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým procesním prostředkem je i žaloba pro zmatečnost, kterou lze podle citovaného ustanovení občanského soudního řádu napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Na to přiléhavě poukázal dovolací soud v usnesení, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele pro nepřípustnost. Ostatně právě proto stěžovatel řádně nevyčerpal ani dovolání.
K návrhu stěžovatele na možný postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že řízení podle tohoto ustanovení zákona o Ústavním soudu má být "toliko výjimkou z obecného pravidla, což značí, že takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 193/94). To nakonec vyplývá i z dikce samotného ustanovení, které vyžaduje, aby stížnost svým významem podstatně přesahovala zájmy stěžovatele. Stěžovatel však tento svůj návrh odůvodnil pouze obecným tvrzením, že žaloba pro zmatečnost není svým "duchem" určena pro přezkoumávání otázek zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatel přesah vlastních zájmů nijak podrobněji nevymezuje, neuvádí, komu a jak mělo být do základních práv zasaženo, a svoje tvrzení ani ničím nedokládá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl. K návrhu stěžovatele na zrušení v záhlaví uvedené části zákona č. 549/1991 Sb. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Ten sdílí právní osud ústavní stížnosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání nezpůsobilá, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jeho jednotlivých ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu