ECLI:CZ:US:2018:1.US.1793.16.1
sp. zn. I. ÚS 1793/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Martinem Dostálem, advokátem, se sídlem v Praze, Vinohradská 938/37, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016 č. j. 4 Tdo 380/2016-27, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. října 2015 č. j. 10 To 415/2015-256 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. srpna 2015 č. j. 17 T 92/2015-235, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) a d), čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 písm. a), čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 1, odst. 3 písm. d) a e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv, domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ byl uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle ustanovení §148 odst. 1 trestního zákoníku v souběhu s přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle ustanovení §151 trestního zákoníku, kterých se podle výrokové věty dopustil tak, že dne 19. července 2014 kolem 16:00 hodiny na řece Vltavě, v katastru obce Slapy, v říčním km 95, ve vzdálenosti asi 36-39 m od levého břehu řeky po směru jejího toku vedl jako vůdce malého plavidla plachetnici tov. zn. Corsaire, evidenční číslo X, s označením "XY", bílé barvy, o rozměrech 5,5 metru x 1,3 metru, s přívěsným zážehovým motorem o výkonu 4 kW, a jako vůdce plavidla při plavbě nezachoval přiměřenou opatrnost a nechoval se tak, aby nedošlo k ohrožení bezpečnosti lidského života, neučinil k odvrácení bezprostředně hrozícího nebezpečí všechna opatření a též nerespektoval povinnost míjejícího plavce obeplout v bezpečné vzdálenosti, a to pokud možno tak, aby koupající zůstal mezi malým plavidlem a nejbližším břehem, a to v bezpečné vzdálenosti alespoň 10 m, načež přední částí plavidla narazil do M. Č., plavající v té době po směru toku řeky, která v důsledku tohoto střetu utrpěla podvrtnutí levého kolena, pohmoždění pravé nohy a obou bérců, čímž byla podstatným způsobem omezena v obvyklém způsobu života po dobu delší než sedm dní. Poškozené neposkytl pomoc a pokračoval v plavbě po proudu řeky.
3. Za to byl stěžovatel podle ustanovení §151 trestního zákoníku za použití ustanovení §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, přičemž mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle ustanovení §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu vedení malého plavidla na dobu tří let. Podle ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu byl povinen na náhradě škody zaplatit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně částku ve výši 10 732 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 20. října 2015 sp. zn. 10 To 415/2015 tak, že odvolání zamítl. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 30. března 2016 č.j. 4 Tdo 380/2016-27 odmítl také stěžovatelovo dovolání v dané věci.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že v řízení byla podle jeho názoru opomenuta řada zásadních důkazů nebo nebyly vůbec provedeny (především výslech I. B. a jejího syna, plujících s ním na lodi); jiné důkazy byly prý hodnoceny svévolně v jeho neprospěch. Již v textu odvolání stěžovatel údajně uváděl, že v době, kterou poškozená M. Č. a svědkyně H. M. považují za dobu nehody, a která je rovněž uvedená v textu rozsudku, se se svou lodí nenacházel v místě nehody. V případě, že by se mohl účastnit prověrky na místě, za pomoci své lodi by prý dokázal předvést, že na daném místě nemohlo k nehodě dojít, neboť v daném místě dochází k opačnému proudění větrů, které zde znemožňuje plout na plachty. Přesto, že k nehodě mělo dojít 19. července 2014 a první úkon policejního orgánu v této věci je zachycen na úředním záznamu ze dne 20. července 2014, usnesení o zahájení trestního stíhání bylo stěžovateli doručeno až 5. května 2015. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost, která byla vyřízena až poté, co měl možnost dne 25. května 2015 prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Návrh na podání obžaloby byl policejním orgánem zpracován dne 25. května 2015. Z trestního spisu je prý patrné, že při sepisování usnesení o zahájení trestního stíhání došlo ze strany policejního orgánu k pochybení, neboť z textu usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24. března 2015, vyplývá, že policejní orgán nebyl schopen specifikovat, kterého porušení povinnosti uložené zákonem se měl stěžovatel dopustit. Nesprávnost postupu policejního orgánu, dokládá i postup Okresního státního zastupitelství Praha-západ, spočívající v udělení souhlasu se zahájením trestního stíhání podle ustanovení §174 odst. 2 písm. a) trestního řádu, kdy muselo dojít k přepracování původního usnesení o zahájení trestního stíhání a toto přepracované usnesení bylo následně doručeno stěžovateli až dne 5. května 2015. Stěžovatel dále rozebírá řadu skutkových a právních okolností případu a cituje určité nálezy Ústavního soudu.
5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a zaslání příslušného spisového materiálu (spis Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 17 T 92/2015).
6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel do své stížnosti zakomponoval rozsáhlé námitky převážně procesního charakteru, napadající také průběh přípravného řízení, kterými se ve svých rozhodnutích již zabývaly soudy obou nižších stupňů a neshledaly je důvodnými. Podle názoru dovolacího soudu byly ve věci zachovány principy spravedlivého procesu a provedenými důkazy bylo dostatečně prokázáno, že se obou přečinů stěžovatel skutečně dopustil. Nejvyšší soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
7. Krajský soud v Praze konstatoval, že pokud jde o tzv. opomenuté důkazy, již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vyložil, proč neakceptoval výslech svědkyně B., s čímž se ztotožnil také soud odvolací. Zásadním usvědčujícím důkazem v daném řízení byly především výpovědi poškozené Č. a svědkyně M., spolu s protokolem o ohledání místa činu a s lékařskými zprávami. Soud uzavřel, že jeho rozhodnutí není zatíženo vadami, které jsou mu ústavní stížností vytýkány.
8. Okresní soud Praha-západ uvedl, že se nehodlá vyjadřovat, když všechno podstatné bylo vysloveno v napadených rozhodnutích, na která odkázal.
9. Tato vyjádření byla zaslána právnímu zástupci stěžovatele k případné replice. Ten Ústavnímu soudu sdělil, že na ně nehodlá reagovat, jelikož neobsahují nic nového.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Námitky stěžovatele směřují primárně k revizi skutkových a právních závěrů, ke kterým trestní soudy dospěly. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud totiž oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by se postup těchto orgánů jevil natolik extrémním, že by překročil meze ústavnosti. Žádnou zásadní chybu však v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal.
12. Je proto možno odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak na usnesení Krajského soudu v Praze, ve kterém jsou námitky stěžovatele přehledně a jednoznačně vyvráceny, ať již jde o výhrady, týkající se údajných opomenutých důkazů, nebo se týkají samotného vzniku a průběhu nehodového děje, jakož i argumentace stěžovatele vadným usnesením o zahájení trestního stíhání. Zejména je nepochybné, že výpovědi poškozené a klíčové svědkyně byly konzistentní a nebylo zjištěno nic, co by mohlo vést k závěru, že vypovídají nepravdivě. Přesně popsaly celou událost, včetně identifikace plavidla a osoby stěžovatele. Rozhodnutí okresního soudu o nepřipuštění dalšího dokazování bylo pro jeho nadbytečnost proto zcela namístě. Co se týče vadného usnesení o zahájení trestního stíhání, na něj bylo Okresním státním zastupitelstvím Praha-západ adekvátně reagováno a toto usnesení bylo jako nezákonné zrušeno; následně vydané usnesení o zahájení trestního řízení již splňovalo veškeré náležitosti dle trestního řádu a v další fázi řízení již nebylo nijak zasaženo do práv stěžovatele, která mohl v plné míře uplatňovat během celého trestního řízení. Rovněž nevznikly žádné pochybnosti ohledně následků nedbalostního jednání stěžovatele a ani ve výroku o trestu nelze podle odvolacího soudu shledat žádné pochybení.
13. Z uvedeného vyplývá, že rozhodující soudy včetně soudu dovolacího se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí.
14. Je ostatně zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky vznesené již v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, kekterým tyto soudy dospěly. Vzhledem k tomu lze stěžovatele proto rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy. V jejich postupu a výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
15. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu