ECLI:CZ:US:2018:1.US.1802.18.1
sp. zn. I. ÚS 1802/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Anny Jelínkové, zastoupené JUDr. et Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Lidická 405/3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018 č. j. Ars 2/2018-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jejího práva účastnit se rozhodování na věcech veřejných a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 21 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatelky napadené rozhodnutí je též v rozporu se zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí vyjádřené v čl. 2 Listiny.
Ze spisového materiálu se podává, že se stěžovatelka v řízení před krajským soudem domáhala vyslovení neplatnosti hlasování a neplatnosti rozhodnutí přijatého v místním referendu konaném na území statutárního města Jablonec nad Nisou ve dnech 12. a 13. 1. 2018. Neplatnost hlasování a rozhodnutí ve smyslu §58 odst. 1 písm. a) zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu (dále jen "zákon o místním referendu"), spatřovala v tom, že místní referendum se konalo ve dvou dnech. Podle stěžovatelky byla tato skutečnost porušením §5 odst. 1 věta první zákona o místním referendu, neboť volba prezidenta republiky není uvedena v taxativním výčtu v §5 odst. 1 věta druhá zákona o místním referendu. V důsledku tohoto porušení zákona hlasovaly oprávněné osoby o položené otázce ve dvou dnech, což mělo vliv na účast v referendu i výsledek hlasování.
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci návrh stěžovatelky usnesením ze dne 9. 2. 2018 č. j. 64 A 5/2018-66 zamítl. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s.
V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje totožné námitky, které použila již v řízení o kasační stížnosti. S odkazem na §5 odst. 1 zákona o místním referendu uvádí, že vada předmětného referenda spočívala v tom, že se konalo ve dvou dnech. Tím, že se referendum uskutečnilo ve dvou dnech ve spojení s volbou, která není v uvedeném ustanovení zákona o místním referendu uvedena, došlo k porušení zákonného ustanovení upravujícího referendum, což zakládá jeho nezákonnost. Na podporu svých námitek stěžovatelka argumentuje odlišným charakterem volby prezidenta ČR od voleb do zákonodárných sborů a orgánů místní samosprávy. Uvádí, že oproti těmto orgánům je vliv osoby prezidenta republiky na život občanů minimální a volba prezidenta má spíše povahu hodnotové proklamace a hodnotové orientace společnosti. Podle stěžovatelky volba prezidenta republiky "přitahuje k volebním urnám jiné osoby, než volby mající ryze občanský charakter", což ovlivní i výsledek referenda, neboť o něm nebudou rozhodovat zodpovědní občané.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud v dané věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva.
Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud představuje orgán, jemuž přísluší výklad práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se proto Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod.
V posuzované věci předkládá stěžovatelka Ústavnímu soudu námitku, kterou již posoudil Nejvyšší správní soud. V odůvodnění napadeného rozsudku především objasnil, že s ohledem na účel zákona o místním referendu je nutné upřednostnit rozšiřující výklad a pravidlo uvedené v §5 odst. 1 zákona o místním referendu analogicky aplikovat i na případ konání prezidentské volby. Smysl uvedeného ustanovení spočívá v tom, aby voliči, kteří volí ve volbách i v místním referendu, mohli svůj projev vůle učinit při jedné návštěvě volební místnosti. Zásadní je i aspekt informovanosti a připravenosti občanů, pro které je společný termín srozumitelný i příhodný. S odkazem na svou judikaturu Nejvyšší správní soud uvedl, že z hlediska hospodárnosti, časové organizaci referenda a účasti občanů je proto vhodné konat místní referendum společně s prezidentskými volbami v obou jejich dnech.
Ústavní soud konstatuje, že těmto právním závěrům Nejvyššího správního soudu nemá z pozice ústavnosti čeho vytknout (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 4908/12). Právní názor Nejvyššího správního soudu učiněný v projednávané věci je řádně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněn. Takový názor je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, tedy za výsledek aplikace práva nevybočující z mezí zákona.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu