ECLI:CZ:US:2018:1.US.1806.18.1
sp. zn. I. ÚS 1806/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o návrhu stěžovatelů 1) Městský úřad Valašské Klobouky, sídlem Masarykovo náměstí 189, Valašské Klobouky, a 2) Město Valašské Klobouky, sídlem Masarykovo náměstí 189, Valašské Klobouky, zastoupených Mgr. Miroslavem Remešem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 177, Valašské Klobouky, proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2018 č. j. 62 A 16/2018-83, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Ing. Antonína Soukupa, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení výroku III. v záhlaví uvedeného usnesení. Tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejich ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou dne 31. 1. 2018 u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") proti stěžovateli 1) se vedlejší účastník domáhal ochrany před nečinností ve správním řízení vedeném pod
sp. zn. OD-SH 5/2015. Dne 5. 3. 2018 vzal žalobu zpět, neboť stěžovatel 1) v mezidobí vydal rozhodnutí.
3. Výrokem I. usnesení krajského soudu ze dne 4. 4. 2018 č. j. 62 A 16/2018-83 bylo řízení o žalobě vedlejšího účastníka zastaveno. O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem II. tak, že stěžovatel 1) nemá právo na jejich náhradu, a výrokem III. tak, že stěžovatel 1) je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 14 342 Kč. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že náhradu nákladů řízení přiznal podle §60 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), kdy k zastavení řízení došlo pro chování stěžovatele 1), který po podání žaloby vydal požadované rozhodnutí. Argumentoval-li stěžovatel 1), že mu byl spis pro další řízení odvolacím orgánem postoupen teprve dne
13. 2. 2018, uvedl krajský soud, že liknavost státní správy nemůže jít k tíži vedlejšího účastníka.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Ústavní stížnost se v prvé řadě soustředí na zdůvodnění jejího podání jak správním orgánem, tak i obcí. Stěžovatelé uvádějí, že stěžovatel 1) byl účastníkem řízení před krajským soudem a orgánu stěžovatele 2) jako veřejnoprávní korporace byla uložena povinnost.
5. Stěžovatelé k nyní posuzované věci uvádějí, že nesouhlasí se závěry krajského soudu o nečinnosti, důvodnosti podané žaloby či nevydání rozhodnutí včas. Doplňují, že žaloba byla podána v době, kdy se spis vedený ve správním řízení nacházel u nadřízeného orgánu, přesněji Krajského úřadu Zlínského kraje, a opakují, že o rozhodnutí odvolacího orgánu stěžovatel 1) nevěděl až do 13. 2. 2018, kdy mu byl vrácen správní spis. Rozhodnutí pak vydal dne 1. 3. 2018, a to po uplynutí lhůty k možnému vyjádření účastníků správního řízení. Stěžovatelé se domnívají, že bylo rozhodnuto bez jakýchkoliv odkladů či průtahů a stěžovateli 1) nelze klást k tíži průtahy, které vznikly době, kdy se spis nacházel u odvolacího orgánu.
6. Podle stěžovatelů rovněž nelze paušálně shrnout, že za průtahy, které nastaly u odvolacího orgánu, odpovídá státní správa. Naopak s ohledem na §63 písm. c) s. ř. s. bylo povinností krajského soudu důsledně rozlišit, která veřejnoprávní korporace zapříčinila průtahy v řízení, a proto je povinna nahradit náklady soudního řízení.
7. Stěžovatelé závěrem nesouhlasí s aplikací §60 odst. 3 s. ř. s. Tvrdí, že k odstranění průtahů v řízení nevedlo chování stěžovatele 1), nýbrž odvolacího orgánu, který teprve po podání žaloby vrátil správní spis.
III.
Posouzení procesních předpokladů
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Co se však týče stěžovatele 2), dospěl Ústavní soud k závěru, že není oprávněným navrhovatelem. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti oprávněna právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. V nyní posuzované věci je zjevné, že účastníkem řízení před krajským soudem byl pouze stěžovatel 1), nikoliv však stěžovatel 2). Stěžovatel 1) je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které tvoří jeho integrální součást. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
11. Ústavní soud uvádí, že argumentace stěžovatele 1) nedosahuje ústavní roviny. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s užitím ustanovení §60 odst. 3 a §63 písm. c) s. ř. s. Vzhledem k tomu, že jde o aplikaci podústavního práva, není Ústavní soud oprávněn do jejího řešení jakkoliv zasahovat, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovaly případy porušení procesních pravidel ústavní povahy, popř. zjevné excesy při zjišťování skutkového stavu. V nyní posuzované věci však krajský soud správně aplikoval ustanovení §60 s. ř. s. o uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení před správním soudem, podle jehož odst. 3 platí, že vzal-li navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení. Ústavní soud opakovaně upozorňuje, že chování odpůrce je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska. Jde-li o aplikaci ustanovení §63 písm. c) s. ř. s., uvádí Ústavní soud, že jeho účelem je určení povinného subjektu při výkonu rozhodnutí, přičemž k jeho použití v nyní posuzované věci nedošlo a rovněž nemůže ani založit legitimaci stěžovatele 2) v řízení před Ústavním soudem (srov. bod č. 8).
12. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost v rozsahu podání stěžovatelem 2) odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Jde-li o ústavní stížnost v rozsahu podání stěžovatelem 1), dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem krajského soudu, který se nedopustil procesních pochybení, nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele 1),
a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu