ECLI:CZ:US:2018:1.US.1829.18.1
sp. zn. I. ÚS 1829/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem Praha 6, Západní 31, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016 č. j. 29 Co 176/2016-144 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2018 č. j. 27 Cdo 5130/2017-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 4, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 dost. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Ze spisového materiálu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 19. března 2015 č. j. 30 C 149/2012-107 zamítl žalobu stěžovatele pro zmatečnost ze dne 19. září 2014 proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. dubna 2013 č. j. 30 C 149/2012-28 (výrok I.); dále zamítl žalobu na obnovu řízení ze dne 26. září 2014 podanou proti témuž platebnímu rozkazu (výrok II.), zamítl návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. dubna 2013 č. j. 30 C 149/2012-28 (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahovalo vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že důvody podané žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost nelze podřadit pod žádný způsobilý důvod podle §228 odst. 1 o. s. ř. a §229 odst. 1 a 2 o. s. ř. Uvádí dále, že informaci o stěžovatelem podaném odporu soud prvního stupně nejprve zanesl do informačního systému soudu k předmětné spisové značce způsobem, podle kterého stěžovatel neměl pochyb, že jím podaný odpor je soudem považován za řádně podaný. Přesto dne 14. 12. 2013 došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného odporu soudem prvního stupně s odůvodněním, že stěžovatel jako fyzická osoba použil jako způsob doručení odporu datovou schránku své obchodní společnosti, ve které je jednatelem a společníkem, tedy odpor nebyl podán osobou k tomu oprávněnou.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatel v dovolání pouze uvedl, že "má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak" a z dovolání není patrné, která konkrétní dovolacím soudem již vyřešená otázka hmotného nebo procesního práva má být podle názoru stěžovatele posouzena jinak.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu