ECLI:CZ:US:2018:1.US.1896.18.1
sp. zn. I. ÚS 1896/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Věry Vonáskové a Antonína Langa, obou zastoupených Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem Rokycany, ul. Míru 17, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2018 č. j. 58 Co 68/2018-183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení nákladových výroků I., II., a IV. v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 12. 2017 č. j. 6 C 359/2015-127 bylo zastaveno řízení o zdržení se zásahu do výkonu vlastnického práva stěžovatelů (výrok I.), byla jim uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovaným č. 2, 3 a 4 částku 14 157 Kč a žalovaným č. 5 a 6 částku 13 068 Kč (výroky II. a III.) a byla připuštěna změna žaloby podle podání stěžovatelů, kterou se každý z nich domáhá po žalované č. 1 zaplacení částky 14 000 Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") a žalovanými 2, 3 a 4 tak, že tyto náklady činí 21 780 Kč, jinak bylo uvedené usnesení potvrzeno (výrok I. usnesení odvolacího soudu). Dále bylo týmž usnesením odvolacího soudu výše uvedené usnesení soudu prvního stupně změněno ve výroku III. o nákladech řízení mezi stěžovateli a žalovanými 5 a 6 tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 32 260 Kč, jinak bylo uvedené usnesení potvrzeno (výrok II. usnesení odvolacího soudu). Ve výroku III. pak odvolací soud rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovateli a žalovanými 2, 3 a 4 žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dále bylo usnesením odvolacího soudu rozhodnuto, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalovaným 5 a 6 na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 680 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že podali odvolání proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně, neboť měli za to, že soud měl aplikovat §150 o. s. ř. Odvolací soud jejich návrhu nevyhověl a aniž by žalovaní podali proti uvedenému výroku odvolání, sám jej změnil tak, že výši nákladů řízení z původně přiznané částky navýšil v jejich neprospěch na částku 21 780 Kč. V takovém postupu odvolacího soudu spatřují stěžovatelé porušení zásady reformace in peius, porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, porušení jejich právní jistoty a zásady rovnosti účastníků řízení. Stěžovatelé dále tvrdí, že výše přiznané odměny za právní zastoupení byla vypočtena v nesprávné výši, neboť došlo k chybnému určení sazby pro jednotlivý úkon právní pomoci. Zároveň stěžovatelé namítají nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutím soudu ve věci náhrady nákladů řízení, resp. se změnou jejich výše odvolacím soudem Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Pokud se týká námitky stěžovatelů, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvého stupně o náhradě nákladů řízení, resp. o její výši v neprospěch stěžovatelů, tato námitka je zjevně neopodstatněná. V důsledku odvolání stěžovatelů předmětný výrok soudu prvního stupně nenabyl právní moci. Proto bylo na odvolacím soudu, aby přezkoumal správnost tohoto výroku. Ústavní soud již v minulosti akceptoval, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud ex officio a že náhrada nákladů je kogentně upravena v ustanoveních §142-§150 o. s. ř., tedy že v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení se uplatňuje princip oficiality a legality, přičemž zásada zákazu reformace in peius není v takovém případě uplatnitelná (srov. nález sp. zn. I. ÚS 654/03, usnesení sp. zn. I. ÚS 380/04 či IV. ÚS 14/04). Přezkum rozhodování o náhradě nákladů řízení v odvolacím řízení je činěn na základě principu legality tak, aby bylo zajištěno, že rozhodnutí je učiněno plně v souladu se zákonnou úpravou těchto nároků. Pokud soud prvního stupně učiní právní kvalifikaci, která takovému požadavku nevyhovuje, přichází do úvahy korekce rozhodnutí bez ohledu na přiznanou výši náhrady nákladů řízení soudem prvního stupně.
Tvrzení stěžovatelů ohledně nesprávného výpočtu nákladů řízení není způsobilé posunout věc do ústavní roviny. Ostatně ani sami stěžovatelé v ústavní stížnosti neuvádějí žádné přesvědčivé argumenty, resp. žádným způsobem nespecifikují, v čem spočívá důsledek tvrzeného chybného určení sazby odměny za právní zastoupení.
Ústavní soud nesdílí ani výhrady stěžovatelů týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Odvolací soud své usnesení srozumitelně a podrobně odůvodnil, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu