ECLI:CZ:US:2018:1.US.1908.18.1
sp. zn. I. ÚS 1908/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Lucie Tiché PhD., zastoupené JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem nám. Míru 140/1, Lišov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, č. j. 22 Cdo 4852/2017-194, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 5. 2017, č. j. 8 Co 516/2017-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 6. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 1. 2017, č. j. 27 C 134/2017-125, zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že pozemek par. č. X1 v obci Š., katastrálním území Š., zapsaný na listu vlastnictví č. X2 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, je zatížen věcným břemenem - služebností cesty, ve prospěch každého vlastníka pozemku par. č. st. X3, zapsaného na listu vlastnictví č. X4 pro tutéž obec a katastrální území u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště České Budějovice. Okresní soud zamítl rovněž eventuální návrh, kterým se stěžovatelka domáhala, aby soud takovou služebnost cesty zřídil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. 8 Co 516/2017-167, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Podstatou ústavní stížnosti je, stručně řečeno, nesouhlas stěžovatelky s tím, jak obecné soudy rozhodly o jejím návrhu na zřízení věcného břemene, a to ve prospěch jí vlastněných nemovitostí. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti této problematice věnovala velmi obšírně, a to i s ohledem na historický způsob využívání dotčených nemovitostí. Dle jejího názoru vyložil Nejvyšší soud příslušná ustanovení o. s. ř. upravující dovolání příliš formalisticky a způsobem, který je ve vztahu k ní nevlídný. Stěžovatelka má za to, že odepřením přístupu k její stodole bylo porušeno její právo vlastnit majetek, neboť tento se stal neobhospodařovatelným a odkázaným k trvalému chátrání, a to přesto, že důvody pro poskytnutí ochrany jejích práv byly naplněny.
Stěžovatelka se věnovala v ústavní stížnosti výkladu institutu tzv. nezbytné cesty, přičemž má za prokázané, že v její věci byly naplněny základní podmínky pro zřízení nezbytné cesty, neboť ona sama jako vlastník nemovité věci není současně vlastníkem přilehlého pozemku a dostatečný přístup vlastníka k nemovitosti nelze zajistit jinak.
V ústavní stížnosti stěžovatelka též uvedla, že podle jejího názoru byly v projednávané věci splněny podmínky mimořádného vydržení, a to podle právní úpravy obecného občanského zákoníku z roku 1811. Ze shora uvedených důvodů mělo postupem obecných soudů dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, jež jsou jí garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že argumentaci Nejvyššího soudu není čeho vytknout. Ten se v rámci svého odůvodnění zabýval nejen právy stěžovatelky, ale též právy vedlejšího účastníka. Nejvyšší soud konstatoval, že má-li stěžovatelka k dotčeným nemovitostem přístup či příjezd z veřejné komunikace, byť i nepohodlný, nelze pro lepší spojení omezovat základní právo vlastníka sousedního pozemku. Z takto učiněného závěru nelze podle náhledu Ústavního soudu dovodit takové omezení práv stěžovatelky, jež by znamenalo zásah do jejich základních práv a svobod.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu