ECLI:CZ:US:2018:1.US.1923.18.1
sp. zn. I. ÚS 1923/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 21 Cdo 4847/17-1274 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2017 č. j. 8 Co 541/2014-1238, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2014 č. j. 8 Co 541/2014-1171 bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2013 č. j. 64 C 94/2000-1125, kterým nebylo vyhověno odpůrčí žalobě stěžovatele na určení, že jsou vůči němu neúčinné v žalobě specifikované kupní smlouvy, kterými dlužník stěžovatele převedl na žalovanou vlastnické právo k nemovitostem. Podle soudů žaloba pozbyla svého významu, neboť v průběhu řízení byl na dlužníka prohlášen konkurs, konkursní správkyně nemovitosti prodala a kupní cena se stala součástí konkursní podstaty dlužníka, která bude rozdělena poměrně mezi konkursní věřitele, kterým je i stěžovatel. Dovolací soud rozhodnutím ze dne 20. 12. 2016 č. j. 21 Cdo 1043/2015-1225 zrušil výrok II. odvolacího soudu o povinnosti stěžovatele nahradit žalované náklady řízení, co do zbytku dovolání zamítl. Pokud jde o nákladový výrok, vytkl odvolacímu soudu, že nezkoumal sociální a osobní poměry stěžovatele a nepřihlédl k formálnímu důvodu neúspěchu žalobce, který spočíval v tom, že na dlužníka byl prohlášen konkurs.
Ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 875/17 jako zjevně neopodstatněná. V odůvodnění rozhodnutí Ústavní soud mj. uvedl, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení musí obecné soudy důsledně zvážit veškeré okolnosti, za nichž byla žaloba zamítnuta; zejména nesmí opomenout, že stěžovatel vedl řízení po právu více než 17 let, a pouze v průběhu času nastaly skutečnosti, které nemohl ovlivnit, jež vyústily v jeho neúspěch.
V navazujícím řízení, které je předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti, tedy krajský soud znovu rozhodoval již jen o odvolání stěžovatele proti výroku rozhodnutí okresního soudu ze dne 19. 12. 2013 č. j. 64 C 94/2000-1125, kterým byl stěžovatel zavázán k zaplacení nákladů řízení ve výši 770 511 Kč a k zaplacení částky 7 196,80 Kč České republice. V souladu s právním názorem Nejvyššího soudu při výpočtu výše náhrady nákladů řízení krajský soud postupoval podle §142 odst. 1 a §151 odst. 2, věta prvá před středníkem vyhlášky č. 484/2000 Sb., advokátní tarif, náklady vyčíslil na 188 085 Kč a náklady odvolacího řízení na 8 228 Kč. Odvolací soud neshledal důvod pro aplikaci ust. §150 o. s. ř., neboť stěžovatel nedoložil své majetkové, sociální a osobní poměry a dále přihlédl k tomu, že stěžovatel nadále vedl řízení, ačkoliv od roku 2003 věděl, že předmětné nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty úpadce a v roce 2013 byly správkyní konkursní podstaty prodány.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že o odvolání rozhodoval krajský soud bez nařízení jednání a bez účasti účastníků, ačkoliv s ohledem na různé předchozí výklady otázek aplikace ust. §150 o. s. ř. zjevně bylo nezbytné k projednání odvolání svolat veřejné jednání. Stěžovatel má za to, že odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti známa situace žalobce v oblasti majetkové, sociální i osobní a ve výzvě o majetkových poměrech účastníků nebyla stanovena lhůta k vyjádření.
Poukazuje na to, že odvolací soud pominul závěr Ústavního soudu vyjádřený v jeho usnesení sp. zn. IV. ÚS 875/17, vyslovený s ohledem na to, že stěžovatel byl neúspěšný jen pro formální důvod, neboť na dlužníka byl prohlášen konkurs, během něhož došlo k prodeji nemovitostí, které jsou předmětem odpůrčí žaloby, aniž by tuto skutečnost mohl stěžovatel jakkoliv ovlivnit. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že řízení vedl minimálně v letech 1999-2011, resp. 1999-2013 po právu a pouze v průběhu času nastaly skutečnosti, které nemohl ovlivnit, jež vyústily v jeho neúspěch. Ve věci bylo několikrát rozhodováno s různými právními závěry. Pokud věc měla být podle zákona zamítnuta, mělo se tak stát ihned po podání žaloby v roce 1999 a žádné náklady nejprve 700 000 Kč, poté snížené na 200 000 Kč, by nevznikly. Stěžovatel dále poukazuje na nesprávnost závěrů soudů o ztrátě významu odpůrčí žaloby z důvodů prohlášení konkursu a prodeje předmětných nemovitostí správkyní konkursní podstaty. Je přesvědčen, že soudy řádně nezjistily skutkový stav věci, neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy ohledně záměru žalované vyvést majetek tak, aby nepřipadl věřiteli.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Uvedené platí i na projednávanou věc s tím, že Ústavní soud se zaměřil na zjištění, zda krajský soud při rozhodování o nákladech řízení respektoval i jeho stanovisko vyjádřené v usnesení sp. zn. IV. ÚS 875/17.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud se otázkou možnosti nepřiznat úspěšnému žalovanému náklady řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných zabýval jak v intencích závazného právního názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1043/2015-1225, kterým byl nákladový výrok odvolacího soudu zrušen, tak v intencích zmíněného stanoviska Ústavního soudu vysloveného v usnesení sp. zn. IV. ÚS 875/17.
Ústavní soud zdůrazňuje, že ve svém rozhodnutí nevyslovil závěr, že ve věci musí být ustanovení §150 o. s. ř. nutně aplikováno, pouze zdůraznil nutnost zvážení všech specifických okolnosti řízení.
Ustanovení §150 o. s. ř. upravuje tzv. moderační právo, umožňující odstranit či zmírnit nepřiměřenou tvrdost, pokud jsou na straně neúspěšného účastníka shledány důvody hodné zvláštního zřetele. Vzhledem k tomu, že aplikace moderačního práva má dopad i na úspěšného účastníka řízení, který by měl právo na náhradu nákladů řízení, je třeba pečlivě zkoumat všechny konkrétní okolnosti věci, přičemž tyto okolnosti musí být objektivní, to znamená zásadně vzniklé bez přičinění účastníků. Soud je tedy povinen zkoumat osobní, majetkové, sociální, zdravotní a další poměry na straně všech účastníků, jakož i důvody, které vedly k uplatnění nároku, postoje účastníků a jejich chování v průběhu řízení. Pokud by ustanovení §150 o. s. ř. bylo aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jednalo by se o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé (řádné) řízení (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05, III. ÚS 1526/12).
Ústavní soud z připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě ověřil, že účastníci řízení byli přípisem krajského soudu ze dne 30. 3. 2017 vyzváni, aby doložili své majetkové poměry, odůvodňující aplikaci ust. §150 o. s. ř., a aby se k její případné aplikaci vyjádřili. Na tuto výzvu nijak nereagovali. Stěžovatel tak v podstatě vůbec nevytvořil podmínky pro to, aby soud mohl aplikaci moderačního práva zvažovat. Námitky stěžovatele, že soudu byly jeho majetkové a osobní podmínky známy z předchozího řízení, neobstojí. Soud je povinen zkoumat poměry účastníků vždy s ohledem na konkrétní věc a aktuální situaci. Není možné, aby úspěšné straně nepřiznal náklady řízení jen s ohledem na své povědomí o osobní situaci neúspěšného účastníka řízení a svůj subjektivní pocit, že si účastník "nezaslouží" aby nesl náklady řízení úspěšné strany. Stejně tak je nepřípadná argumentace stěžovatele ohledně nezbytnosti nařídit jednání v řízení o odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení. Postup soudu v projednávané věci byl v souladu s ust. §214 o. s. ř. Úvahy stěžovatele, že by při jednání prokázal důvody pro aplikaci ust. §150 o. s. ř. jsou čistě hypotetické. Stěžovateli bylo velmi dobře známo, že důvodem zrušovacího usnesení dovolacího soudu ve výroku o nákladech řízení a vrácení věci krajskému soudu byla právě nutnost zvážení možnosti postupu i podle §150 o. s. ř., bylo proto především v jeho zájmu, aby podmínky pro jeho uplatnění prokázal. Stěžovatel nejenže žádnou iniciativu nevyvinul, ale ani nijak nereagoval na výzvu soudu k prokázání svých poměrů. Soud přitom s rozhodnutím vyčkával déle než měsíc a stěžovatel tak měl dostatečný prostor, aby výzvě soudu vyhověl.
Moderační právo je mimořádný procesní institut a k jeho aplikaci je třeba přistupovat jen výjimečně a jen za dodržení zákonem stanovených podmínek. Aplikace uvedeného ustanovení, které je nenárokové povahy, záleží především na úvaze samotného soudu, přičemž jej k tomuto postupu nelze nutit. Tím spíše nelze po soudu požadovat, aby sám namísto nečinného účastníka řízení vyvíjel iniciativu, která by teprve umožnila jeho aplikaci zvážit.
V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud je účastník soudního řízení zastoupen profesionálním zástupcem.
Ústavní soud dále konstatuje, že krajský soud dostatečně odůvodnil i svůj závěr, podle kterého bylo řízení ze strany stěžovatele vedeno i v době, kdy bylo zřejmé, že s odpůrčí žalobou nemůže být úspěšný. Za situace, kdy k aplikaci ust. §150 o. s. ř. nebylo možné z výše uvedených důvodů přistoupit, Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti důvod tyto závěry zpochybňovat. Ústavní soud neshledal ani výhrady k odůvodněným závěrům Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Argumentací stěžovatele ohledně nesprávných závěrů soudů, týkajících se zamítnutí návrhu na odpůrčí žalobu, se Ústavní soud nezabýval, neboť tato otázka nebyla předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí ve věci samé již byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (sp. zn. IV. ÚS 875/17).
Pokud jde o poukaz na nepřiměřenou délku řízení, Ústavní soud uvádí, že samotná existence průtahů nemůže vést k odstranění rozhodnutí vydaných ve skončeném řízení, neboť ani jejich případné zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být již nebo ještě postižen. Kompenzační procesní prostředek k ochraně práva narušeného ve skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy existuje od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl nepochybně možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že tak neučinil a civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu