ECLI:CZ:US:2018:1.US.1947.18.1
sp. zn. I. ÚS 1947/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, právně zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo nám. Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, č. j. 30 Cdo 1322/2018-120, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, č. j. 30 Cdo 1324/2018-121, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2017, č. j. 17 Co 234/2017-102, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, č. j. 17 Co 312/2016-74, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 4. 2017, č. j. 19 C 9/2015-94, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 4. 2016, č. j. 19 C 9/2015-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 6. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel napadl předmětnou ústavní stížností v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů, jež vycházejí ze dvou, vzájemně souvisejících soudních řízení. První z nich, evidované u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 9/2015, se týká žaloby o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a druhé z nich, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 9/2015, se týká žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro podání dovolání.
V prvním řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 4. 2016, č. j. 19 C 9/2015-52, tak, že zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 200.000 Kč a současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 6. 10. 2016, č. j. 17 Co 312/2016-74, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, při jeho podání nebyl zastoupen advokátem. Současně s podáním dovolání požádal stěžovatel o osvobození od soudních poplatků a bezplatné ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Toho se pak týkalo shora předjímané druhé soudní řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a bezplatné ustanovení zástupce svým usnesením ze dne 25. 4. 2017, č. j. 19 C 9/2015-94, zamítl. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 7. 8. 2017, č. j. 17 Co 234/2017-102. Odvolací soud se přitom ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, který uzavřel, že stěžovatel nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a není mu proto možné ustanovit zástupce pro dovolací řízení, neboť dostatečně věrohodně neprokázal své výdělkové a majetkové poměry, když neuvedl údaje o svých příjmech, z nichž uspokojuje své základní životní potřeby. Odvolací soud rovněž zohlednil skutečnost, že se v případě stěžovatele jedná o svévolné uplatňování práva, neboť řízení o jím podané žalobě bylo zastaveno pro překážku věci pravomocně rozsouzené.
Stěžovatel si proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání, přičemž usnesením soudu prvního stupně ze dne 6. 12. 2017, č. j. 19 C 9/2015-117, byl stěžovatel vyzván, aby ve lhůtě 15 dnů odstranil nedostatek povinného zastoupení. Jelikož se tak nestalo, Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1324/2018, dovolací řízení zastavil. V rámci svého odůvodnění přitom konstatoval, že podle usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 31 NSCR 9/2015, směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací. Dovolací soud proto splnění podmínek pro ustanovení zástupce z řad advokátů zkoumal sám. Přitom shodně jako soud odvolací dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje předpoklady podle §30 o. s. ř. pro ustanovení zástupce z řad advokátů v tomto odvolacím řízení, neboť stěžovatel kompletně nevylíčil a nedoložil své osobní, majetkové a výdělkové poměry.
Jelikož stěžovatel nebyl s návrhem na přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení bezplatného právního zástupce úspěšný a nedostatky podaného dovolání neodstranil, Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 17. 4. 2018, č. j. 30 Cdo 1322/2018-120, dovolací řízení zastavil.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti po výše uvedeném shrnutí procesních rozhodnutí a rozsudků ve věci samé tvrdí, že po pravomocném zamítnutí žádosti stěžovatele o ustanovení právního zástupce se mu nedostalo žádného poučení o nezbytnosti právního zastoupení a o obsahových vadách jeho dovolání. Tímto postupem údajně soud prvního stupně porušil jeho právo na řádné poučení o povinném právním zastoupení v dovolacím řízení a o vadách jeho podání. K tomu poukazuje stěžovatel na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2793/10, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3042/11, a ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3157/14.
Stěžovatel má za to, že mu obecné soudy svévolně a protiprávně odepřely přístup k soudu, neboť nevyhověly jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Poukázal přitom na skutečnost, že v jiných soudních řízeních stěžovatel od soudních poplatků osvobozen byl, a to na základě totožných skutečností. Nejvyšší soud tak podle stěžovatele rozhodl svévolně a v rozporu s principy spravedlnosti. Z jeho judikatury přitom plyne, že v případě, kdy příjmy a majetek žadatele jsou obstaveny exekucí, tak je nutno přiznat žadateli osvobození od soudních poplatků a ustanovit advokáta. Stěžovatel se nachází ve složité sociální situaci, neboť je nezaměstnaný a řada zaměstnavatelů není ochotna lidi s exekucemi zaměstnat. To, že stěžovatel není veden v evidenci úřadu práce či ČSSZ, je bezpředmětné, neboť i kdyby stěžovateli byla přiznána dávka státní sociální podpory anebo dávka v hmotné nouzi, tak z této dávky po odečtení základních životních výdajů již nezbude dostatek peněz na zaplacení soudního poplatku a nákladů na právní zastoupení. Obecné soudy byly podle stěžovatele při svém rozhodování extrémně formalistické. V jiných soudních řízeních přitom obecné soudy stěžovatele od povinnosti platit soudní poplatek osvobodily. Rozhodování soudů je tak nejednotné.
Dále stěžovatel namítal nesprávné právní posouzení věci ze strany nalézacího i odvolacího soudu, a to v tom smyslu, že oba soudy přikládaly obsahu podání stěžovatele - tj. obsahu jeho žaloby o náhradu škody - jiný význam, než stěžovatel. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na řadu skutečností a soudních řízení, jež mají podle jeho mínění vliv na posouzení předmětné věci.
IV.
Ústavní soud přezkoumal návrh stěžovatele, přičemž dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
V minulosti již Ústavní soud konstatoval, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.
Ústavní soud ve své judikatuře, týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů, opakovaně vyjádřil závěr, že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, rozhodnutí o (ne)splnění podmínek stanovených zákonem je zásadně věcí obecných soudů. Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, která je v přímém rozporu s principem spravedlnosti (k tomu srovnej např. nález ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03, N 125/34 SbNU 281). Taková pochybení v projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal.
Pokud stěžovatel v této souvislosti argumentuje se závěry vyplývajícími např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 659/12 (N 204/75 SbNU 287), nebo z nálezu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 2603/17 (dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz), je třeba připomenout, že tyto judikáty vycházejí ze skutkových a právních poměrů odlišných od nyní posuzované věci.
Námitky stěžovatele, obsahující tvrzení o nemožnosti získat zaměstnání z důvodu probíhající exekuce na jeho majetek, nejsou pro rozhodování soudů o osvobození od soudních poplatků relevantní za situace, kdy stěžovatel nesplnil předpoklady kumulativně formulované v ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. (zvlášť závažné důvody v osobních poměrech účastníka a současně nejde zřejmě o bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva). Poukazuje-li stěžovatel na to, že je bezpředmětné, není-li veden v evidenci úřadu práce či ČSSZ, nelze s ním souhlasit. Jsou-li majetkové poměry stěžovatele natolik dobré, že se bez dávek přiznávaných na základě evidence u úřadu práce či ČSSZ obejde, lze mít pochybnost o jeho skutečné hmotné nouzi, odůvodňující osvobození od soudních poplatků či přiznání nároku na bezplatnou právní pomoc.
Dovolací soud v usnesení ze dne 17. 4. 2018, č. j. 30 Cdo 1324/2018-121, dostatečně vyložil důvody, o které opřel zastavení dovolacího řízení, když současně připomněl, že stěžovatel byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 6. 12. 2017, č. j. 19 C 9/2015-117, vyzván k tomu, aby ve lhůtě 15 dnů odstranil nedostatek povinného zastoupení a současně byl poučen o tom, že v případě neodstranění nedostatku Nejvyšší soud řízení zastaví. Je pravdou, že tohoto poučení se dostalo stěžovateli ještě před posouzením žádosti Nejvyšším soudem, nicméně není dán důvod pro to, aby se stěžovatel po nevyhovění jeho žádosti mohl domnívat, že tato náležitost dovolání odpadla. Navíc, na straně stěžovatele lze povědomí o této povinnosti očekávat, neboť toto soudní řízení není jediným sporem stěžovatele, v němž se řeší obdobná problematika. Ústavní soud má za to, že dovolací soud sice stručně, avšak logicky vyložil důvody, které ho vedly k negativnímu závěru ohledně žádosti stěžovatele o ustanovení advokáta stěžovateli pro dovolací řízení.
Stěžovatel se zjevně mýlí, pokud se domnívá, že bylo-li mu přiznáno osvobození od soudních poplatků v jednom řízení, týká se takové rozhodnutí automaticky i dalších, jím ve zcela jiných věcech zahájených řízeních. S ohledem ke všem výše uvedeným zjištěním Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy nepřiznáním osvobození od soudních poplatků a zamítnutím žádosti o ustanovení zástupce dovolacím soudem neporušily žádné stěžovatelovo základní právo, a proto v této části posoudil projednávanou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel napadl ústavní stížností rovněž rozhodnutí ve věci samé, tj. usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 10. 2016, č. j. 17 Co 312/2016-74, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. 4. 2016, č. j. 19 C 9/2015-52. V dovolacím řízení nebyl stěžovatel zastoupen advokátem, ačkoli byl ke zvolení advokáta pro dovolací řízení (případně doložení vlastního právnického vzdělání) řádně vyzván obvodním soudem s upozorněním na zastavení dovolacího řízení, stěžovatel na výzvu nijak nereagoval. Dovolací soud proto důvodně dovolací řízení usnesením ze dne 17. 4. 2018, č. j. 30 Cdo 1322/2018-120, zastavil. Svým postupem a rozhodnutím dovolací soud nijak neporušil zákonnost, tím méně pak ústavnost. Z výše uvedeného proto dospěl Ústavní soud k závěru, že i v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Zastavení dovolacího řízení dovolacím soudem pro nenaplnění požadavku povinného zastoupení má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda dovolací soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž dovolací řízení důvodně zastaveno proto, že stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení advokátem, nebyl dán dovolacímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu - nepřípustná.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, č. j. 30 Cdo 1322/2018-120, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, č. j. 30 Cdo 1324/2018-12, odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2017, č. j. 17 Co 234/2017-102, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, č. j. 17 Co 312/2016-74, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 4. 2017, č. j. 19 C 9/2015-94, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 4. 2016, č. j. 19 C 9/2015-52, odmítl ústavní stížnost v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu