ECLI:CZ:US:2018:1.US.1962.18.1
sp. zn. I. ÚS 1962/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Marie Radoňové, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph. D., advokátem se sídlem Valdštejnovo nám. 76, 506 01 Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 4304/2017-353 ze dne 17. 4. 2018, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 180/2017-329 ze dne 19. 5. 2017 a usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 6 C 177/2008-323 ze dne 28. 3. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Nymburce zamítl návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolací řízení, zahájené dovoláním stěžovatelky směřujícím proti rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením zastavil.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud shledal, že ve vztahu k napadeným usnesením Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala dovolání jako mimořádný opravný prostředek, které muselo být zastaveno pro vadu spočívající v absenci povinného právního zastoupení.
Proti usnesení Nejvyššího soudu je sice ústavní stížnost přípustná, Ústavní soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud nepochybil, pakliže stěžovatelku zvlášť nevyzval k odstranění vady v podobě nesplnění zákonem stanoveného požadavku na právní zastoupení. Tento postup je totiž třeba hodnotit ve světle posuzovaného případu, kdy se příslušného poučení stěžovatelce opakovaně dostalo již v souvislosti s jí podaným dřívějším dovoláním v téže věci. V takové situaci se pak setrvání na požadavku opakovaného poučení pro další dovolací řízení jeví neefektivním a formalistickým. Tomuto závěru nemůže Ústavní soud nic vytknout, neboť je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu stran opakovaných poučování o nutnosti splnit zákonem stanovené požadavky. Na tuto judikaturu Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí také odkázal.
Není tudíž přiléhavým odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3042/11 ze dne 14. 11. 2012 (N 188/67 SbNU 265). V jím řešené věci totiž soud prvního stupně ve výzvě k doplnění dovolání tehdejšímu stěžovateli poskytl lhůtu delší, než dovoluje zákon, následkem čehož Nejvyšší soud k podání stěžovatele předloženému v takto stanovené lhůtě nepřihlížel, dovolání meritorně neprojednal, čímž mu odňal právo na přístup k dovolacímu soudu. Obdobně neobstojí ani stěžovatelčin odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1000/16 ze dne 8. 11. 2016 reagující na situaci, kdy patrně v důsledku administrativního nedopatření nedošlo k založení žádosti o ustanovení advokáta pro dovolací řízení do spisu, následkem čehož Nejvyšší soud tehdy dovolací řízení zastavil, aniž předtím bylo o takové žádosti rozhodnuto. Z právě uvedeného je zřejmé, že ani jeden z případů řešených citovanými nálezy na věc stěžovatelky nedopadá.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části ji odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu