ECLI:CZ:US:2018:1.US.2045.18.1
sp. zn. I. ÚS 2045/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti advokátky JUDr. Jany Ventové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017 č. j. 35 Co 211/2017-324 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 28 Cdo 105/2018-388, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ze spisového materiálu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. 1. 2017 č. j. 31 EC 22/2011-274 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 532 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.); žalobcem požadované příslušenství ve zbývajícím rozsahu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. o věci samé co do zaplacení částky 206 701 Kč s příslušenstvím; co do zaplacení částky 325 299 Kč s příslušenstvím a v nákladových výrocích III. a IV. jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podala stěžovatelka dovolání, které dovolací soud odmítl podle §243c věty první o. s. ř. jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že právní názor odvolacího soudu, že nájemní smlouva ze dne 2. 4. 2003, uzavřená mezi správkyní konkursní podstaty OPZ PLUS, a. s. a stěžovatelkou jako pronajímatelkami a vedlejším účastníkem, je platná, ačkoli správkyně konkursní podstaty nebyla v dobré víře, že úpadce je vlastníkem podílu 7/8 předmětné nemovitosti, je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Na podporu své argumentace blíže rozebírá jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odkazovala již ve svém dovolání. Podle názoru stěžovatelky je v dané věci rozhodující otázka dobré víry správkyně konkursní podstaty jako držitelky sporné nemovitosti, při jejímž posuzování se plně uplatní judikatorní závěry formulované obecně k problematice dobré víry držitele věci. Stěžovatelka dále namítá, že skutečnost, že trvaly účinky soupisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadce, ještě nepostačuje pro závěr o platnosti této smlouvy. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se obecně požadavků na spravedlivý proces a odůvodnění rozhodnutí stěžovatelka tvrdí, že došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu.
Ústavní soud úvodem konstatuje, že stěžovatelka je advokátkou, a proto nemusí být zastoupena jiným advokátem (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS st.-42/15).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost představuje polemiku se závěry soudů o tom, zda správkyně konkursní podstaty ke dni 2. 4. 2003 mohla sepsané předmětné nebytové prostory platně pronajmout, ačkoliv nebyla v dobré víře, že předmět nájmu do konkursní podstaty skutečně patří. Tuto otázku stěžovatelka předestřela již ve svém dovolání a Nejvyšší soud se jí podrobně zabýval. Objasnil, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena na závěru, že v režimu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 1. 1. 2008, správce konkursní podstaty je po dobu trvání účinků soupisu majetku do konkursní podstaty vždy oprávněn s tímto majetkem nakládat, a to i v průběhu sporu o vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty, tak, že jej pronajme a bude inkasovat nájemné. I během sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty je totiž správce konkursní podstaty oprávněn sepsanou věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (například ji pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci.
Uvedl dále, že otázka dobré víry správce konkursní podstaty úpadce není rozhodná pro závěr o platnosti či neplatnosti nájemní smlouvy, kterou byla sepsaná věc přenechána do užívání třetí osobě, nýbrž je klíčovou toliko pro posouzení existence a případné výše bezdůvodného obohacení na straně úpadce (konkursní podstaty) na úkor skutečného vlastníka do konkursní podstaty sepsané, ale posléze z ní vyloučené věci.
Pokud tedy odvolací soud dovodil, že platnosti smlouvy ze dne 2. 4. 2003, jíž správkyně konkursní podstaty úpadce OPZ PLUS, a.s., majíc do konkursní podstaty sepsáno sedm ideálních osmin pronajímaných nebytových prostor, a žalovaná, coby vlastnice jedné ideální osminy těchto prostor, společně pronajali předmětné prostory žalobci, nebrání okolnost, že správkyně konkursní podstaty v době uzavírání nájemní smlouvy nemusela být v dobré víře o tom, zda sepsaný předmět nájmu do konkursní podstaty skutečně patří, nijak se od výše uvedených judikatorních závěrů Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchýlil.
Vzhledem k uvedenému pak argumentace, kterou stěžovatelka uplatňuje prostřednictvím odkazů na rozhodnutí zabývající se otázkou dobré víry držitele věci a vydáním bezdůvodného obohacení neoprávněným držitelem, není relevantní, neboť v projednávané věci o spor mezi vlastníkem a držitelem věci nejde.
Pokud stěžovatelka argumentuje tím, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo v důsledku toho, že napadené usnesení dovolacího soudu je v rozporu s judikaturou, kterou stěžovatelka pro posouzení dané věci považuje za rozhodující, Ústavní soud k tomu konstatuje, že sjednocování judikatury obecných soudů přísluší právě Nejvyššímu soudu.
Ústavní soud též připomíná, že skutečnost, že v dané věci odvolací soud rozhodl způsobem, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, neznamená sama o sobě porušení jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka měla možnost využít a také využila všechny dostupné prostředky k ochraně svého práva, a nelze se tedy ztotožnit s jejím tvrzením o odepření soudní ochrany.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu