ECLI:CZ:US:2018:1.US.2051.17.1
sp. zn. I. ÚS 2051/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. B., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Pavlou Henzelovou, advokátkou, AK se sídlem Fibichova 1141/2, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. května 2017 č. j. 30 Nt 1306/2017-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Napadené rozhodnutí
Shora uvedeným ústavní stížností napadeným usnesením bylo rozhodnuto, že stěžovatel "společně vykoná trest odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 7/2014 z 21. 9. 2015, v trvání 11 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, zbytek trestu odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 2 T 683/2002 ze dne 4. 8. 2006, v trvání 951 dnů, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, ve věznici s ostrahou".
Napadené rozhodnutí navazovalo na usnesení Okresního soudu Brno - venkov č. j. 28 PP 270/2008-71 ze dne 16. 1. 2009, kterým byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu zbytku trestů uložených v dřívější době, přičemž mu byla stanovena zkušební doba v délce 6 let s dohledem, a na rozhodnutí Okresního soudu Brno - venkov č. j. 28 PP 270/2008-244 ze dne 5. 10. 2016, jímž bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ve zkušební době neosvědčil a dle §91 odst. 1 trestního zákona zbytek trestu vykoná.
II. Tvrzení stěžovatele
Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí porušilo jeho právo na spravedlivý proces a na osobní svobodu. Věcnou argumentaci pak stěžovatel směřuje vůči usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2017 č. j. 3 To 90/2017-90 a č. j. 3 To 363/2016-275, usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 12. 2016 č. j. 28 PP 270/2008-261 a usnesení téhož soudu ze dne 5. 10. 2016 č. j. 28 PP 270/2008-244 s tím, že nyní napadené usnesení (rozhodnutí o společném výkonu trestu) je jejich procesním důsledkem.
Výše uvedená rozhodnutí pak stěžovatel napadl před Ústavním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 1684/17, přičemž argumentaci směřující vůči těmto rozhodnutím opakuje stěžovatel i v nyní projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že soud nemohl v usnesení č. j. 28 PP 270/2008-244 rozhodnout o tom, že se ve zkušební době stěžovatel neosvědčil, neboť tak soud neučinil do roka od uplynutí zkušební doby, jak vyžaduje trestní zákon, přičemž současně stěžovatel nemá vinu na tom, že k takovému rozhodnutí v požadované době nedošlo. Stěžovatel dále tvrdí, že soud porušil jeho právo na obhajobu, neboť mu nebyla usnesením č. j. 28 PP 270/2008-261 přiznána bezplatná obhajoba. Krajský soud v Brně pak stížnosti stěžovatele proti oběma rozhodnutím usneseními č. j. 3To 90/2017-90 a č. j. 3To 363/2016-275 zamítl.
Nyní napadené rozhodnutí o společném výkonu trestu je v důsledku protiústavnosti výše zmíněných rozhodnutí taktéž protiústavním.
III. Posouzení Ústavním soudem
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně Ústavní soud připomíná, že usnesení napadené nyní projednávanou ústavní stížností bylo vydáno ve vykonávacím řízení dle §320 odst. 3 trestního řádu a zabývá se pouze společným výkonem trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 7/2014 a zbytku trestu odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 2 T 683/2002. Obsah napadeného usnesení je tak plně závislý na rozhodnutích soudů, která stěžovatel napadl ústavní stížností vedenou pod sp. zn. II. ÚS 1684/17.
Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 1684/17 ze dne 5. 9. 2017 ústavní stížnost stěžovatele proti usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 3To 90/2017-90 a č. j. 3 To 363/2016-275 a Okresního soudu Brno-venkov č. j. 28 PP 270/2008-261 a č. j. 28 PP 270/2008-244, vůči nimž stížnostní argumentace v nyní projednávané věci fakticky směřuje, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
V uvedeném kontextu pak musel Ústavní soud posoudit i nyní projednávanou stížnost stěžovatele, resp. nyní napadené usnesení týkající se pouhého výkonu rozhodnutí. Argumentace stěžovatele se týká jen předchozích řízení, resp. shora uvedených předchozích rozhodnutí, vůči nyní napadenému usnesení není žádná samostatná argumentace ohledně jeho možné protiústavnosti z povahy věci vznášena a nemůže být tak ani Ústavním soudem posuzována.
Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu