ECLI:CZ:US:2018:1.US.2082.18.1
sp. zn. I. ÚS 2082/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti B. B., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Václavem Píchou, advokátem se sídlem Sladkovského 51, 506 01 Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1391/2017-30 ze dne 6. 12. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 264/2017 ze dne 28. 6. 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 2 T 23/2017 ze dne 27. 4. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byli stěžovatel a další obviněný uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že po předchozí vzájemné dohodě ohledně odcizení většího obnosu finanční hotovosti vnikli do areálu živnostníka provozujícího autodopravu, kde vyrušili hlídače, jehož posléze fyzicky napadli, způsobili mu četná zranění a z areálu odcizili věci, a to způsobem a za okolností, které jsou podrobně uvedeny ve skutkové větě výroku o vině rozsudku obvodního soudu. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně soud rozhodl o vině a trestu spoluobviněného, jakož i o nárocích na náhradu škody.
K odvolání obou obviněných Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestu a při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Současně rozhodl i o trestu spoluobviněného. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy postupovaly nesprávně, když některé důkazy hodnotily tendenčně, některé nehodnotily vůbec, aniž by tento svůj postup odůvodnily. Nadto dle názoru stěžovatele odmítly provést důkazy svědčící o jeho nevině. Skutkové závěry soudů jsou pak dle něj v rozporu s obsahem některých důkazů. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Výhradám stěžovatele o vážných nedostatcích v oblasti dokazování Ústavní soud nepřisvědčuje. Jak již stěžovateli vyložil Nejvyšší soud, Městský soud v Praze důkazní návrhy obhajoby neopomněl, rozhodl o nich procesním usnesením, přičemž důvody nepřipuštění navržených důkazů posléze podrobně rozvedl ve svém rozsudku (viz str. 7 a 8). Odvolací soud především poukázal na to, že návrhy obhajoby na doplnění dokazování nejsou s to objasnit rozhodné skutečnosti, resp. se s nimi zcela míjejí. Odůvodnění soudu pokládá Ústavní soud v tomto směru za zcela dostatečné a přesvědčivé a v podrobnostech na ně odkazuje.
Pokud jde o námitky týkající se údajných rozporů ve výpovědi spoluobviněného, i jim se soudy patřičně věnovaly. Již obvodní soud vysvětlil rozdíly ve výpovědích spoluobviněného v přípravném řízení a před soudem během hlavního líčení, přičemž zdůraznil, že v podstatných momentech se jeho výpověď shoduje s výpovědí poškozeného hlídače i dalšími zjištěními. V té spojitosti uvedl, že rozdíly ve výpovědích odrážejí snahu spoluobviněného zmírnit svoji vinu zejména co do úmyslu a způsobených následků, což v rozsudku podrobněji rozvedl (str. 10 - 11). Ani zde přitom Ústavní soud žádný exces neshledal.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu