ECLI:CZ:US:2018:1.US.2085.18.1
sp. zn. I. ÚS 2085/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti společnosti EBH - HAUS s.r.o., se sídlem Ostrava, Lešetínská 27, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem Orlická 163, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 496/2018-542 ze dne 28. 3. 2018, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 255/2016-503 ze dne 28. 6. 2017 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 17 C 155/2010-416 ze dne 23. 12. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (výrok I.) rozsudku Okresního soudu v Ostravě ve výroku, kterým soud prvního stupně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 3 799 909 Kč; ve výroku, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 1 156 091 Kč a úroků z prodlení, odvolací soud rozsudek změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci částku 460 091 Kč, co do částky 696 000 Kč rozsudek potvrdil (výrok II.) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobci a České republice vyčíslené náklady řízení.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovatelka nevymezila důvod dovolání v souladu s §241a o. s. ř. a rovněž neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., přičemž tuto skutečnost ani nebylo možné dovodit z obsahu dovolání. Stěžovatelka ve svém dovolání vznášela pouze skutkové námitky a namítala možné vady řízení, ke kterým dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť poukaz na možné vady řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že její věc nebyla projednána stanoveným postupem a před zákonným soudcem.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především brojí proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, ve vztahu k odmítavému usnesení Nejvyššího soudu se omezuje na obecné konstatování, že Nejvyšší soud jí přezkum těchto rozhodnutí odepřel.
Pro posouzení projednávané věci je však podstatnou právě skutečnost, že stěžovatelka v dovolání v prvé řadě nevymezila předpoklad jeho přípustnosti, což je podle §241a odst. 2 o. s. ř. jeho obligatorní náležitostí, ani neoznačila způsobilý dovolací důvod. Tuto skutečnost Ústavní soud ověřil z připojeného dovolání, jehož podstatu představuje pouhý nesouhlas stěžovatelky se skutkovými zjištěními, z nich dovozenými závěry soudů a poukaz na tvrzené vady řízení. Závěru, že v dovolání řádně nevymezila předpoklad jeho přípustnosti, stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak neoponuje.
Uvedený nedostatek má přitom procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu.
Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) či nikoliv. Bylo-li dovolání odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka kvalifikovaně nevymezila předpoklad jeho přípustnosti (a ani způsobilý dovolací důvod), nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek. Povinné zastoupení advokátem je mj. vyžadováno proto, aby se seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a uvedl, zda v dané věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti včetně vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil a v jeho postupu nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Za situace, kdy stěžovatelka uplatnila dovolání jako poslední procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinila tak procesně správným způsobem, je ve vztahu k rozhodnutím okresního a krajského soudu ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 1829/18, III. ÚS 1210/18, I. ÚS 247/18 a další).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu