ECLI:CZ:US:2018:1.US.2099.18.1
sp. zn. I. ÚS 2099/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti společnosti SYNOT TIP, a.s. se sídlem Jaktáře 1475, Uherské Hradiště, zastoupené JUDr. Zlatavou Codrovou Davidovou, advokátkou se sídlem Přívrat 12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 5392/2017 ze dne 10. 4. 2018, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka Zlín sp. zn. 58 Co 328/2016 ze dne 15. 5. 2017 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn 105 C 51/2014 ze dne 29. 6. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla zavázána k zaplacení dlužného nájemného za užívání nebytových prostor v celkové výši 656 250,- Kč spolu s příslušenstvím a smluvní pokutou.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že mezi právními předchůdci žalobkyně, jako vlastníky pronajímaných nemovitostí, a stěžovatelkou byla dne 31. 12. 2010 uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2016, jejímž předmětem byly nebytové prostory, stěžovatelce pronajaté za účelem provozování hostinské činnosti, provozování výherních hracích přístrojů a další zábavní a loterijní techniky. Stěžovatelka poté, co jí bylo zrušeno povolení Ministerstva financí na dané adrese provozovat loterie a jiné podobné hry, nájemní smlouvu vypověděla a přestala platit dohodnuté nájemné. Vlastník, který její výpověď považoval za neplatnou, se žalobou domáhal zaplacení shora uvedené částky. Soudy dospěly k závěru, že v období, za něž je požadováno dlužné nájemné, nájemní vztah trval, neboť výpověď stěžovatelky ze dne 4. 5. 2013, odůvodněná odkazem na §9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a pronájmu nebytových prostor (dále jen "zákon č. 116/1990 Sb.") nepovažoval za platnou, protože stěžovatelce bylo sice zrušeno povolení k provozování interaktivního loterijního systému, avšak neztratila způsobilost k provozování hostinské činnosti, k níž si předmětné prostory též pronajala a kterou mohla provozovat i nadále. Výpověď nájemní smlouvy navíc byla doručena osobě, která již nebyla vlastníkem ani pronajímatelem předmětné nemovitosti, což stěžovatelce sdělila. Výpověď i z tohoto důvodu neměla žádné hmotněprávní účinky. Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu za souladné se svojí dosavadní judikaturou, podle níž pokud zůstane v platnosti alespoň jedno oprávnění podnikatelské činnosti nájemce, není možné nájemní smlouvu uzavřenou na dobu určitou vypovědět z důvodu podle §9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. (sp. zn. 28 Cdo 3454/2007). Dovolání stěžovatelky proto odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka namítá, že soudy by měly při výkladu práva respektovat okolnosti konkrétního případu. V jejím případě byl účel podnikání jen jeden, a to provozování loterií a jiných podobných her. Předmět podnikání spočívající v provozu hostinské činnosti byla stěžovatelka nucena do smlouvy uvést z důvodu novely zákona č. 116/1990 Sb., kdy bylo k platnosti smlouvy vyžadováno uvedení všech předmětů podnikání, které budou v předmětu nájmu provozovány. Uvedením hostinské činnosti do nájemní smlouvy stěžovatelka pouze naplnila literu zákona, protože v souvislosti s provozováním loterií poskytovala i občerstvení, jež zajišťovala v daných prostorách třetí osoba. Pokud by nedošlo k novému zákonnému požadavku uvádět v nájemní smlouvě veškeré předměty podnikání, které budou v prostoru provozovány, bylo by v nájemní smlouvě uvedeno jako účel podnikání pouze provozování loterií a jiných podobných her a stěžovatelka by mohla uplatnit §9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. K ukončení provozování loterií a jiných podobných her v případě stěžovatelky došlo v důsledku zásahu obce a správních orgánů, tj. zrušením povolení k provozování loterií a jiných podobných her.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným konkluzím.
Závěru, že pro naplnění výpovědního důvodu podle §9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. je rozhodné, zda nájemce ztratil způsobilost k provozování všech činnosti, pro které si nebytový prostor najal, přičemž není významné, kterou činnost vykonával nájemce jako hlavní a kterou jako vedlejší, není z ústavního hlediska co vytknout. Stěžovatelka nijak nepopírá, že v souvislosti s provozováním loterií poskytovala i občerstvení, které tak bylo předmětem podnikání v pronajatých prostorách, přičemž na věc nemůže mít vliv, že tuto činnost vykonávala prostřednictvím třetí osoby. Neústavnost rozhodnutí nemůže způsobit ani hypotetická úvaha stěžovatelky, že pokud by nedošlo k novelizaci zákona č. 116/1990 Sb., byla by výpověď platná. Stěžovatelka rovněž opomíjí, že důvodem pro rozhodnutí o neplatnosti výpovědi byl i závěr, že výpověď nájemní smlouvy nebyla pronajímateli vůbec doručena.
Ústavní soud dále připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší. V projednávané věci Nejvyšší soud dostatečně zdůvodnil, z jakých důvodů považuje rozhodnutí krajského soudu za souladné se svou dosavadní judikaturou.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu