ECLI:CZ:US:2018:1.US.2124.18.1
sp. zn. I. ÚS 2124/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jakuba Huspeka, zastoupeného Mgr. Ing. Kateřinou Mencnerovou, advokátkou se sídlem Hvězdová 1716/2, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 149/2017-66 ze dne 14. 3. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 A 213/2015-42 ze dne 14. 3. 2017, rozhodnutí Ministra spravedlnosti č. j. MSP-872/2012-LO-SP/41 ze dne 11. 9. 2015 a rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti č. j. 191/2012-OSD-ROZ/7 ze dne 5. 10. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal u Ministerstva spravedlnosti žádost ze dne 14. 7. 2012 o zápis do seznamu rozhodců, kteří mohou být určeni rozhodčí doložkou pro rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv. Žádost Ministerstvo spravedlnosti zamítlo shora označeným rozhodnutím ze dne 5. 10. 2012. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který byl zamítnut v záhlaví citovaným rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 11. 9. 2015 (poté, co jeho předchozí rozhodnutí o rozkladu ze dne 22. 11. 2012 bylo pro nepřezkoumatelnost zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 8 A 16/2013-37 ze dne 15. 5. 2014), jímž současně bylo napadené rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrzeno.
Rozkladové rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou u Městského soudu v Praze, který ji v záhlaví citovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud shora označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na svobodnou volbu povolání v tom, že při posuzování srovnatelnosti stěžovatelem absolvovaného zahraničního vysokoškolského vzdělání s požadovaným vysokoškolským vzděláním, které lze získat studiem v České republice, nebylo v rozporu s pravidly, která pro danou oblast zformuloval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 443/16 ze dne 25. 10. 2016, přihlédnuto k dalším dovednostem a praktickým zkušenostem stěžovatele. Stěžovatel má za to, že je ve skutečnosti diskriminován tím, že studoval na soukromé, a nikoli veřejné vysoké škole. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výkladem ustanovení §35b odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"). Podle tohoto ustanovení bylo Ministerstvo spravedlnosti povinno na žádost do seznamu rozhodců zapsat fyzickou osobu, která získala vysokoškolské vzdělání v oboru právo studiem na vysoké škole v zahraničí, pokud bylo takové vzdělání v České republice uznáváno za rovnocenné vzdělání studiu v magisterském studijním programu na vysoké škole v České republice na základě mezinárodní smlouvy, kterou byla Česká republika vázána, anebo pokud takové vzdělání bylo uznáno podle zvláštního právního předpisu, a současně takové vzdělání odpovídalo obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které bylo lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje závěr soudů o tom, že jím absolvované studium ani ve svém souhrnu neodpovídá požadavkům magisterského studia v oboru právo v České republice. Ústavní soud konstatuje, že v daném případě se jedná o výklad podústavního práva, který postrádá ústavně právní rozměr. Soudy stěžovateli ozřejmily, proč obsah ani rozsah jeho dosavadního studia neodpovídal magisterskému studijnímu programu v oboru právo na vysoké škole v České republice. Bylo tomu zejména proto, že stěžovatel studoval v oboru právo pouze v navazujícím magisterském studiu, a nikoli též v předchozím bakalářském studiu, které stěžovatel absolvoval na Bankovním institutu soukromé Vysoké školy v Praze ve studijním programu Bankovnictví, oboru Právní administrativa v podnikatelské sféře, nikoli tedy v oboru právo. Pakliže soudy za této situace dospěly k závěru o nesplnění podmínky odpovídajícího obsahu a rozsahu stěžovatelem absolvovaného studia, nelze než uzavřít, že se žádného excesu nedopustily. Ústavní soud ani nemá za to, že by hodnocení uvedené podmínky bylo ze strany soudů nepřiměřeně přísné.
Pokud jde o argumentaci stěžovatele stran nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 443/16 ze dne 25. 10. 2016, týkajícího se splnění podmínky v zahraničí absolvovaného studia pro vstup do České advokátní komory, i tu již soudy v napadených rozhodnutích vypořádaly. Správně přitom poukázaly na skutečnost, že tehdejší stěžovatel absolvoval celý pětiletý magisterský studijní program v oboru právo, a to navíc na Právnické fakultě Jagellonské univerzity, která se těší mezinárodnímu renomé. Obdobně sám Nejvyšší správní soud v jiné věci týkající se zápisu do seznamu rozhodců ve svém rozsudku č. j. 9 As 140/2016-46 ze dne 8. 12. 2016 akceptoval námitky tehdejšího stěžovatele, který prokázal získání vysokoškolského vzdělání v pětiletém magisterském studijním programu právo na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Není tedy důvodnou námitka stěžovatele, že správní orgány a soudy postupovaly vůči stěžovateli diskriminačně kvůli studiu na soukromé, a nikoli veřejné vysoké škole. Na takovém závěru nejsou napadená rozhodnutí založena. Jak stěžovateli připomněl Nejvyšší správní soud, kdyby byl na slovenské vysoké škole absolvoval jak bakalářský, tak navazující magisterský program právě v požadovaném oboru právo, podmínku podle §35b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení by byl nepochybně splňoval.
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu