ECLI:CZ:US:2018:1.US.2174.17.1
sp. zn. I. ÚS 2174/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. července 2015 č. j. 4 T 108/2012-3042, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. února 2016 č. j. 7 To 265/2015-3246 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2017 č. j. 7 Tdo 518/2017-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. července 2017, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na uložení trestu jen na základě zákona zaručeného čl. 7 Úmluvy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 4 T 108/2012 vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. července 2015 č. j. 4 T 108/2012-3042 uznán vinným ve čtyřech bodech trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 trestního zákona, dvěma přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky a čtyři měsíce, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále mu byl uložen peněžitý trest v celkové výměře 50 000 Kč. O náhradě škody bylo rozhodnuto tak, že mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené obci H. částku 117 665 Kč a Allianz pojišťovně, a. s., částku 53 747 Kč, přičemž obě poškozené byly se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Kromě toho byl tímto rozsudkem odsouzen i R. Ch., který se měl podílet na dvou skutcích společně se stěžovatelem.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně si podali odvolání jak R. Ch., tak i stěžovatel. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. února 2016 č. j. 7 To 265/2015-3246 zrušil napadený rozsudek ohledně stěžovatele v bodech 1), 3), 4) výroku o vině, výroku o trestu a náhradě škody ohledně poškozené obce H. Nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a při nezměněném výroku o vině trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 trestního zákona jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok a tři měsíce, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Poškozená obec H. byla odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. května 2017 č. j. 7 Tdo 518/2017-47 podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné z důvodu, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že nezákonnost a neústavnost napadených rozhodnutí shledává v tom, že obecné soudy dospěly svým nesprávným postupem k nesprávným skutkovým zjištěním a následně k nesprávnému právnímu hodnocení.
6. Podle názoru stěžovatele soudy při hodnocení důkazů a při úvaze o závěrech o jeho vině důkazy hodnotily tendenčně a nerespektovaly základní zásady trestního řízení, a sice princip materiální pravdy, princip presumpce neviny, zásadu "in dubio pro reo" a v konečném důsledku tím pošlapaly jeho právo na spravedlivý proces.
7. Dále stěžovatel namítal, že obecné soudy na něho při hodnocení jeho viny kladly příliš velkou odpovědnost a zcela nespravedlivě očekávaly, že bude do detailu zkoumat veškeré podklady, které mu podřízení připraví a že si bude ověřovat pravdivost toho, co mu kdo říká. Soudy by měly podle názoru stěžovatele v trestním řízení rozhodovat podle toho, co bylo bez dalších pochybností prokázáno, nikoliv podle toho, co si o tom myslí a domnívají se, jak se věci udály.
8. Stěžovatel má za to, že obecné soudy zcela ignorovaly svědecké výpovědi v jeho prospěch, absolutně nevzaly v potaz jeho výpověď a vyjádření k vytýkanému jednání a svědecké výpovědi osob, které vypovídaly v jeho prospěch, označily bez konkrétního zdůvodnění za nevěrohodné.
9. Stěžovatel se na Ústavní soud obrací s vědomím, že se nejedná o další odvolací instanci obecného soudnictví, nýbrž s vědomím, že Ústavní soud je v jeho očích garant ústavnosti a záruka existence právního státu a tedy i záruka toho, že občané právního státu nebudou nespravedlivě kriminalizováni a trestáni pro jednání, která nemohou být označena za trestné činy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v trestním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
13. Posouzení viny a kritérií pro volbu druhu trestu a jeho vyměření je možné pouze na základě bezpečně zjištěného skutkového stavu věci. Trestní řízení je z hlediska provádění důkazů vystavěno na zásadě bezprostřednosti a ústnosti, z hlediska jejich hodnocení na zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu). Skutkový stav tak v trestním řízení zjišťuje pouze ten orgán činný v trestním řízení, který provádí dokazování. V rozsahu, v jakém sám takový orgán dokazování neprovedl, je vázán zjištěnými skutkovými závěry toho orgánu, který dokazování prováděl. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že v nynější věci obecné soudy, zejména soud nalézací, z rámce ústavně konformního zjišťování skutkového stavu nevybočil.
14. Stěžovatel se snaží zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
15. Z odůvodnění rozhodnutí, jež byla v trestním řízení vydána, vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a se vznesenými námitkami se vypořádaly. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popisy a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná.
16. Odvolací soud nezjistil žádné vady, které by měly za následek porušení ustanovení, jímž se má zabezpečit řádné objasnění věci, když podle jeho závěru soud prvního stupně provedl v hlavním líčení důkazy v souladu s trestním řádem a v rozsahu, který by mu umožňoval bez pochybností ve věci rozhodnout.
17. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dovolání stěžovatele je založeno v podstatě na totožných námitkách, které byly součástí jeho obhajoby před soudem prvního stupně a rovněž tak i součástí odvolání, a těmi se zabývaly a spolehlivě i vypořádaly soudy obou stupňů. Stěžovatel se domáhal vlastního způsobu hodnocení provedených důkazů, aby tyto odpovídaly jeho obhajobě, která nabízí jiný průběh skutkového děje, než k jakým skutkovým závěrů dospěly soudy obou stupňů. Podle závěru učiněného Nejvyšším soudem, v hodnocení provedených důkazů nelze shledat žádné rozpory, natož extrémní, když zcela v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu byly provedeny veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 trestního řádu soudy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům, odpovídajícím výsledkům dokazování.
18. Přestože je stěžovatel jiného názoru, z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se řádně věnovaly okolnostem podstatným pro svá rozhodnutí, vypořádaly se také s obhajobou a námitkami stěžovatele a své závěry opřely o přiléhavou argumentaci, na kterou lze v podrobnostech odkázat.
19. Ústavní soud upozorňuje na to, že obsahem ústavní stížnosti byly převážně argumenty, jež stěžovatel uplatnil již před obecnými soudy a jimiž se již zabýval i Nejvyšší soud, jak je i uvedeno výše (bod 17).
20. Ústavní soud shledává, že závěry ve věci rozhodujících soudů nejsou natolik nepřijatelné či vybočující mimo rámec jejich pravomocí, že by zasahovaly do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, ani jimi nedošlo k tvrzenému porušení zásady materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu) či zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny).
21. Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
22. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
23. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu