ECLI:CZ:US:2018:1.US.2261.18.1
sp. zn. I. ÚS 2261/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Makariče, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 8. 2016 č. j. 17 C 23/2015-238, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017 č. j. 62 Co 45/2017-321 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2018 č. j. 21 Cdo 5458/2017-389, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 90 Ústavy.
Ze spisového materiálu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatele o určení neplatnosti výpovědi doručené mu vedlejším účastníkem (Českou republikou - Ministerstvem financí) dne 25. 10. 2014 (výrok I.). Soud prvního stupně dále zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku 2 000 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy (výrok II.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč (výrok III.) K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II.). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, jelikož nevymezil předpoklady jeho přípustnosti.
Stěžovatel podrobně rozebírá skutkový stav, nesouhlasí se zjištěnými a skutkovými závěry civilních soudů, jakož i s hodnocením důkazů, které jim předcházelo. Namítá, že jak v případě soudu prvního stupně, tak v případě soudu odvolacího nebyla jeho věc projednávána nestranným a nezávislým soudem a nebyla ani zachována rovnost stran v řízení. Co se týče rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, stěžovatel namítá nedostatečnost jeho odůvodnění. Stěžovatel je přesvědčen, že toto rozhodnutí neodpovídá požadavku na dostatečnost a srozumitelnost, konstatoval-li dovolací soud pouze obecné závěry, ke kterým došel a neuvedl, z jakých najisto postavených skutkových a právních závěrů v dané věci vycházel.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud své rozhodnutí o odvolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatel neuvedl výslovně žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (I.)
Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku Ústavního soudu se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (II.) Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu