ECLI:CZ:US:2018:1.US.2274.18.1
sp. zn. I. ÚS 2274/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. H., proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 6. 2018 č. j. 42 P 502/2012-M9, Senát číslo 8 P a Nc 166/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud v Mělníku napadeným usnesením uložil otci (dále jen stěžovatel") povinnost zdržet se styku s nezletilým O. v následující dny: ve čtvrtek 5. 7. 2018 a ve čtvrtek 19. 7. 2018.
Stěžovatel v prvé řadě poukázal na to, že pravomocným rozsudkem z roku 2015 je jeho styk se synem určen soudně a že není žádná zvláštní úprava styku o letních prázdninách. Dále uvedl, že proti napadenému usnesení podal odvolání a že nedostatek právního zastoupení odstraní co nejdříve. V podání ze dne 20. 7. 2018 Ústavnímu soudu sdělil, že nedostatek právního zastoupení za současných okolností odstranit nemůže, když Česká advokátní komora přípisem ze dne 17. 7. 2018 jeho žádost o ustavení advokáta zamítla, neboť o jeho odvolání odvolací soud dosud nerozhodl a žádost je předčasná.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, se jeví její subsidiarita, která se odráží ve formálním požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
Zůstává-li tedy v řízení před civilními soudy možnost dosáhnout nápravy formou opravných prostředků, nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat do řízení v jeho průběhu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl, aniž by považoval za účelné setrvávat na požadavku právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2018
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj