ECLI:CZ:US:2018:1.US.228.18.2
sp. zn. I. ÚS 228/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů E. T., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Filipem Cimickým, advokátem, sídlem Hornokrčská 707/7, Praha 4, R. D., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Tomášem Císařem, advokátem, sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2 a I. Z., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem, sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 7 Tdo 1329/2017-130, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2017 sp. zn. 10 To 3/2017 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2016 sp. zn. 41 T 10/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ve výroku uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. V případě předmětných ústavních stížností Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé samostatnými podáními napadli shodná rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 10/2015. Podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. Ústavní soud, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení tyto věci spojil usnesením ze dne 30. 1. 2018 ke společnému řízení. Ve výroku přitom konstatoval, že "ústavní stížnosti vedené dosud pod sp. zn. I. ÚS 228/18, sp. zn. III. ÚS 232/18 a sp. zn. II. ÚS 280/18 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 228/18".
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016 sp. zn. 41 T 10/2015 byl stěžovatel E. T. v bodech I., III., IV. uznán vinným organizátorstvím zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, dále v bodě I. v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě IV. v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, v bodě II. pokusem zločinu loupeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokusem přečinu porušování domovní svobody podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a v bodě VII. přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných v rozsudku.
3. Stěžovatel R. D. byl týmž rozsudkem v bodech I., II., III., IV. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku dílem dokonaným (v bodech I., III., IV.) a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě II.) v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným (v bodech I., III., IV.), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě II.), dále v bodě I. v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě IV. v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a v bodě V. přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku za použití §59 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných v rozsudku.
4. Stěžovatel I. Z. byl uznán vinným v bodech I., II., IV. zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku dílem dokonaným (v bodech I., IV.) a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě II.) v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod II.), dále v bodě I. v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě IV. v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku za použití §59 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset let a osm měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných v rozsudku.
5. Rozsáhlá trestná činnost stěžovatelů spočívala, stručně shrnuto, především v tom, že opakovaně, po vzájemné dohodě a rozdělení rolí, převlečeni za příslušníky policie, používali padělané příkazy k domovní prohlídce a pohrůžku, že v případě odporu poškozených mohou použít donucovací prostředky, aby se dostali do jejich obydlí a tam následně odcizili movité věci. V jednom případě přistoupili k fyzickému násilí a kromě této poškozené ještě v dalším případě způsobili poškozeným těžkou újmu na zdraví.
6. Stěžovatel E. T. v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že soudy nepřihlédly řádně k tomu, že byl po celou dobu trestné činnosti v kontaktu s policejními orgány, kterým průběžně poskytoval informace o ostatních pachatelích. Dále namítl, že fyzické napadení poškozené D. S. bylo pouze excesem ze spolupachatelství, neboť v tu dobu byl ve vozidle, a jelikož násilné jednání nebylo obviněnými plánováno, nemohl ani předpokládat, že k němu dojde. K duševním útrapám poškozené uvedl, že se jednalo o exces ostatních spoluobviněných, za což nemůže nést odpovědnost. Zdůraznil, že úmyslem obviněných bylo podvodné jednání za účelem získání majetkového prospěchu, nikoli překonání odporu poškozených a nebyl tak prokázán úmysl spáchat trestný čin loupeže, neboť tento se musí vztahovat k násilnému jednání. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu použít násilí, což vyplývá i z výpovědi obviněného A. D. Poukázal na judikaturu, podle které se takové jednání posuzuje jako trestné činy porušování domovní svobody a krádež.
7. Stěžovatel R. D. v odůvodnění ústavní stížnosti zejména namítal nedostatky v provedení rekognice - svědkyně D. S. prý popsala pachatele jinak, než vypadá stěžovatel, jenž poukázal také na údajné nesrovnalosti při popisu jednotlivých osob, které se měly účastnit loupeží. Soudy se podle stěžovatele dostatečně nezabývaly jeho argumentací a návrhy a v tomto směru považuje jejich rozhodnutí za projev libovůle. Stěžovatel rovněž namítal, že v době mezi vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně a projednáním odvolání nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 15/2015, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody na dvacet let. Přesto odvolací soud nezohlednil tuto skutečnost při posuzování trestu v nyní projednávané věci. Stěžovatel dále uvedl, že jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako trestný čin loupeže, ačkoli veškeré útoky byly provedeny nenásilně, kromě excesu v případě poškozené D. S. Podle obviněného nebyla užitá výhrůžka způsobilá naplnit znak trestného činu loupeže, spočívající v pohrůžce bezprostředního násilí. Zdůraznil, že záměrem obviněných bylo vystupovat tak, aby násilí nemuselo být použito, jednalo se pouze o lest, což je nenásilná forma zásahu k překonání odporu. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. 7 Tdo 285/2012, kde byla posuzována prý podobná situace, mělo být jednání obviněných i v nyní projednávané věci kvalifikováno jen jako přečin porušování domovní svobody.
8. Stěžovatel I. Z. zejména uvedl, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nebylo prý prokázáno, že by se podílel na kterémkoli skutku jako organizátor, návodce nebo pomocník a naopak z důkazů vyplynulo, že se ničeho neúčastnil, s ničím nebyl seznámen a o ničem nevěděl. S obviněným E. T. spolupracoval v domnění, že jde o policejní akci, takže sám byl uveden v omyl. Ve shodě s ostatními stěžovateli také namítl, že soud prvního stupně skutek chybně kvalifikoval jako trestný čin loupeže, neboť nebyl naplněn znak násilí, když obvinění chtěli pouze získat majetkový prospěch.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Žádnou klíčovou chybu však v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal.
11. Ke stěžejní námitce všech tří stěžovatelů ohledně absence znaku násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v případě trestného činu loupeže uvedl Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení (s odkazem na relevantní judikaturu) zejména, že není podmínkou naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu, aby napadený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Trestného činu loupeže se může pachatel dopustit rovněž v těch případech, kdy v poškozeném vzbudí obavu a strach z bezprostředního fyzického útoku i konkludentním jednáním, tedy aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilím, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k výkonu násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Pohrůžka bezprostředním násilím tedy nemusí být ani pronesena výslovně, stačí, aby z jednání obviněných a okolností, za kterých k jednání došlo, bylo zřejmé, že jsou eventuálně schopni násilí za účelem zmocnění se věcí bezprostředně užít, přičemž situace, kdy obvinění poškozené výslovně varovali, že nepodrobí-li se jejich požadavkům, přistoupí k užití násilí, je více než jen konkludentním vyjádřením, nýbrž jde o výhrůžku přímo směřující k překonání případného odporu poškozených. Tato výhrůžka byla navíc umocněna tím, že obvinění u sebe měli viditelně zbraně. V tomto směru lze poukázat i na §119 tr. zákoníku, podle kterého jde o spáchání trestného činu násilím i v případě, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem. Rovněž to, že v případě poškozené D. S. násilí skutečně použili poté, co trvala na své účasti při údajném úkonu na policejní stanici, jasně ukazuje na společný úmysl obviněných, aby se movitých věcí poškozených zmocnili i za cenu násilí, k němuž byli připraveni. Nelze proto akceptovat ani námitku, že se při napadení této poškozené se jednalo pouze o jakýsi exces ze spolupachatelství. Pokud jde o námitku stěžovatele R. D., že se soud druhého stupně v otázce výše trestu dostatečně nevypořádal s již dříve uloženým trestem odnětí svobody na dvacet let, konstatoval Nejvyšší soud, že soudy obou stupňů řádně odůvodnily výši uloženého trestu. Soud přitom není ze zákona povinen, posuzovat výši trestu s ohledem na již dříve uložené tresty a skutečnost, že byl obviněný jiným soudem odsouzen k trestu odnětí svobody na dvacet let, nemůže být považována za polehčující okolnost.
12. Z uvedeného vyplývá, že rozhodující soudy včetně soudu dovolacího se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro meritorní rozhodnutí, aby zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a současně odůvodnil, proč zamítl další důkazní návrhy. Skutková zjištění soudů jasně svědčí o loupežném úmyslu obviněných a o tom, že obvinění ke vstupu do nemovitosti použili pohrůžku násilím. O jejich úmyslu svědčí i skutečnost, že si obstarali plynové zbraně, elektrický paralyzér a pouta. Skutečnost, že neváhali k násilí přistoupit, potvrzuje i jejich jednání vůči poškozené D. S.
13. Je ostatně zřejmé, že stěžovatelé v ústavní stížnosti vesměs jen opakují námitky vznesené již v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizují s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly. Vzhledem k tomu lze stěžovatele proto rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy.
14. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu