ECLI:CZ:US:2018:1.US.231.18.1
sp. zn. I. ÚS 231/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, č. j. 9 To 429/2017-515, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 14 T 155/2017, uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, jehož se dopustil tím, že tzv. "indoor" způsobem vypěstoval 266 kusů rostlin konopí setého, které sklidil, zpracoval a následně přechovával pro vlastní potřebu a pro další osoby. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků a trest propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí.
V záhlaví uvedeným rozsudkem krajského soudu byl k odvolání státního zástupce částečně zrušen shora uvedený rozsudek okresního soudu, a to pouze ve výroku o trestu. Krajský soud při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců nepodmíněně a byl mu uložen trest propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí krajského soudu o výši trestu není přiměřené a krajský soud jako soud odvolací jím nepřiměřeně zasáhl do pravomoci okresního soudu jako soudu prvního stupně, čímž bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
II.
Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Také ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., Ústavní soud vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. Především obecné soudy jsou totiž povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu.
III.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje všechny formální náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu. Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ačkoliv o přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu byl stěžovatel výslovně poučen v napadeném rozsudku krajského soudu, nevyužil tohoto mimořádného opravného prostředku, byť se mu ze zákona nabízel. Stěžovatel se mýlí, pokud stran přípustnosti ústavní stížnosti uvádí, že ústavní stížnost podává "z důvodu nemožnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu", neboť rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 písm. a) zákona č.141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, u kterého není přípustnost dovolání ex lege vyloučena. Tento závěr o nutnosti podat zákonem předepsaným způsobem dovolání platí i tehdy, pokud má stěžovatel pochybnosti, zda je, či není naplněn některý ze zákonných dovolacích důvodů. Tyto otázky totiž musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecných soudů.
Ve shora citovaném stanovisku Ústavní soud dále zdůraznil, že "Dovolací řízení se (...) nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je (...) povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud" (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 bylo řádně publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 40/2014 Sb., stěžovateli by tedy mělo být známo. Stěžovatel přesto podal ústavní stížnost přímo proti rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by dovolání řádně vyčerpal.
Z výše uvedených důvodů musela být ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu