ECLI:CZ:US:2018:1.US.235.18.1
sp. zn. I. ÚS 235/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Milady Hrabinové, zastoupené JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem Žižkova 791, Kyjov, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně č. j. 16 C 396/2010-284 ze dne 6. 10. 2015, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 8/2016-321 ze dne 21. 4. 2016 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4880/2016-360 ze dne 30. 10. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a "právo na majetek". Rovněž jimi měl být dotčen princip rovnosti před zákonem a princip materiálního právního státu, zásady právní jistoty a ochrany důvěry občana v právo dle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z připojeného listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem (v pořadí již čtvrtým) č. j. 16 C 396/2010-284 ze dne 6. 10. 2015 Okresní soud v Hodoníně určil, že žalovaná - stěžovatelka není závětní dědičkou po zůstaviteli Stanislavu Kopečnému, zemřelému dne 7. 10. 2009 (výrok I.). Dále soud uložil stěžovatelce uhradit žalobcům - Stanislavu Kopečnému, Ing. Veronice Kopřivové a Pavlu Kopečnému náklady řízení (výrok II.) a rozhodl, že se žalobci Stanislavu Kopečnému vrací část zálohy na náklady znaleckého dokazování (výrok III.).
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 18 Co 8/2016-321 ze dne 21. 4. 2016 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a to jednak ve výroku I., který upravil tak, že stěžovatelka není dědičkou zůstavitele Stanislava Kopečného, ze závětí sepsaných notářskými zápisy notářky JUDr. Stanislavy Schmiedové sp. zn. NZ 256/2002 ze dne 23. 12. 2002 a sp. zn. NZ 54/2003 ze dne 29. 4. 2003. Změna se dotkla i výroku II. rozsudku nalézacího soudu, který nově zněl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud následně žádnému z účastníků nepřiznal ani právo na úhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 21 Cdo 4880/2016-360 ze dne 30. 10. 2017 zamítl (výrok I.), když jej shledal sice přípustným, nicméně nedůvodným. Ve výroku II. a III. byla pak stěžovatelce stanovena povinnost zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obecné soudy shodně vycházely ze skutkových zjištění, podle nichž zůstavitel v době právního úkonu, jehož se předmětné notářské zápisy týkaly, nebyl v důsledku prodělané nemoci (mozkové mrtvici a ochrnutí pravé poloviny těla) schopen psát. Pouze se naučil levou rukou kostrbatě podepsat, což dle dovolacího soudu (obdobně i soudů nižších stupňů) samo o sobě neznamená, že měl schopnost "psát", kterýžto pojem je nutno vnímat jako komplexní dovednost. Obecné soudy proto v dané věci hodnotily zůstavitele jako "neschopného psaní", a tedy ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jako účastníka, který mohl sepsat notářský zápis jen za účasti dvou svědků tohoto úkonu. Jelikož uvedený postup při sepisu závětí zůstavitele formou notářského zápisu (§476d odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) dodržen nebyl, byly tyto označeny za neplatné pro rozpor se zákonem (§39 občanského zákoníku), což mělo za následek, že stěžovatelka není dědičkou zůstavitele z předmětných závětí.
S výše popsaným výsledkem řízení stěžovatelka nesouhlasila. V ústavní stížnosti namítla, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku, zda u zůstavitele byla v rozhodné době zachována způsobilost psaní, a zda tak byly naplněny podmínky pro pořízení alografní závěti podle ustanovení §476c občanského zákoníku, resp. §65 odst. 1 notářského řádu. Stěžovatelka zastávala názor, že k aplikaci citovaných ustanovení nebyl důvod, neboť zůstavitel se uměl podepsat, byl schopen psát na psacím stroji, vyznal se ve svých psaných zkratkách a byl obecně tzv. soběstačný, tj. zajišťoval si veškeré běžné věci, přebíral důchod, jednal s orgány či podepisoval úřední listiny. Stěžovatelka opakovaně poukázala zejména na existenci darovacích smluv, jimiž zůstavitel ostatním svým dětem daroval nemovitosti, přičemž při jejich podpisu jeho způsobilost psaní nebyla zpochybněna. Opačný závěr, k němuž se v tomto případě přiklonily obecné soudy, by dle přesvědčení stěžovatelky znamenal, že "člověku je znemožněno v reálném životě realizovat svá základní práva" spočívající v možnosti nakládat se svým majetkem.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí, načež shledal, že stížnostní návrh není opodstatněný.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní. Její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Pochybení takového rázu, která by zakládala jeho kasační zásah, Ústavní soud v nyní projednávané věci nenalezl. Jak bylo ověřeno, obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Rovněž právní závěry obecných soudů ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a nevykazují znaky protiústavnosti. Ústavnímu soudu je tudíž nepříslušelo jakkoliv přehodnocovat. Samotný fakt, že se stěžovatelka s úvahami obecných soudů neztotožňuje, k porušení jejích ústavně zaručených práv vést nemůže.
Toliko pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelkou použité srovnání závětí s darovacími smlouvami, které zůstavitel před svou smrtí podepsal, aniž by došlo ke zpochybnění jejich platnosti, není přiléhavé, neboť na uvedené právní jednání jsou kladeny jiné (méně přísné) formální požadavky než na pořízení pro případ smrti.
Vzhledem k výše řečenému Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu