ECLI:CZ:US:2018:1.US.2354.18.1
sp. zn. I. ÚS 2354/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Hany Eliasové, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, sídlem Národní 138/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2018 č. j. 21 Cdo 5759/2017-417, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Jaroslava Suchánka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 7. 2018, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 6. 2017 č. j. 84 Co 1069/2016-388 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 4. 2016 č. j. 8 C 81/2011-318, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 17. 2. 2017 č. j. 8 C 81/2011-360, ve výroku I., kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 1 335 000 Kč s příslušenstvím. Ve výroku II., kterým byla žaloba zamítnuta co do výše 3 182 340 Kč s příslušenstvím, byl rozsudek okresního soudu částečně změněn tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku další částku ve výši 1 335 000 Kč s příslušenstvím.
3. Nárok na zaplacení uvedených částek měl vedlejšímu účastníkovi vzniknout jako věřiteli, který s úspěchem odporoval darovací smlouvu uzavřenou mezi dlužníkem a jeho manželkou na straně jedné a stěžovatelkou jako jejich dcerou na straně druhé, na jejímž základě stěžovatelka nabyla rodinný dům s garáží v k. ú. Vědomice. Předmětná částka měla představovat náhradu podle §42a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, za prospěch z odporovatelného právního úkonu.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž vytknula obecným soudům, že nově posuzovaly otázku neúčinnosti darovací smlouvy, ačkoli tato otázka již byla rozhodnuta jiným pravomocným rozsudkem krajského soudu, jímž byla zamítnuta žaloba na vyslovení neúčinnosti této smlouvy. Tím podle jejího názoru nerespektovaly překážku věci rozsouzené. Stěžovatelka dále rozporovala závěr krajského soudu, podle něhož měla mít z odporovatelného právního úkonu prospěch. S ohledem na další darování předmětných nemovitostí svému bratrovi totiž z darovaných nemovitostí žádný majetkový prospěch mít nemohla, a nemůže tak být ani věcně pasivně legitimovaná v tomto sporu. Ve skutečnosti, že k vymožení stejného dluhu je vedeno exekuční řízení proti původnímu dlužníkovi, pak spatřovala důvod zastavení řízení pro překážku litispendence.
5. Krajský soud měl pochybit i tím, že se neztotožnil se závěrem okresního soudu, podle něhož závazek dlužníka vůči vedlejšímu účastníkovi nebyl součástí společného jmění manželů. Tato skutečnost byla přitom rozhodující pro určení výše částky, kterou je stěžovatelka povinna zaplatit. Podle názoru stěžovatelky nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena otázka, zda za situace, kdy závazky dlužníka netvořily společné jmění manželů, lze zvažovat uspokojení se věřitele i na té polovině majetku ve společném jmění manželů, který by při jeho vypořádání náležel manželce dlužníka.
6. Za spekulativní označuje stěžovatelka závěr krajského soudu, podle něhož musela mít vědomost o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele. Tento závěr je založen toliko na předpokladu, že pokud v řízení poukázala na absurditu dluhu, pak o něm musela vědět a tím i o úmyslu jejího otce. Namítáno je i nesprávné posouzení tržní hodnoty darovaných nemovitostí. Při zohlednění dalších relevantních okolností, které mají vliv na tržní cenu, měl krajský soud dospět k závěru, že tržní hodnota nemovitostí je o 20 až 30 % nižší. V těchto případech stěžovatelka dovozovala přípustnost dovolání poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541).
7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl usnesením ze dne 12. 4. 2018 č. j. 21 Cdo 5759/2017-417, neboť neshledal splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Podle jeho názoru se rozsudek krajského soudu neodchyloval od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, kdy brání projednání věci překážka věci pravomocně rozsouzené. O stejnou věc jde tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Jestliže uspokojení věřitele z majetku dlužníka není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch (nikoli další nabyvatel majetkových hodnot), vydal takto získané plnění (§42a občanského zákoníku). K odchýlení se od dosavadní rozhodovací praxe nemělo dojít ani v otázce možnosti věřitele odporovat právnímu úkonu, kterým ušla věc z bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společného jmění manželů) dlužníka a jeho manžela, bez ohledu na to, že věřitel nemá za manželem dlužníka vymahatelnou pohledávku. V tomto ohledu dovolací soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1290/2001.
8. Námitkami týkajícími se hodnocení provedených důkazů, tedy existencí úmyslu dlužníka ke zkrácení věřitelů a vědomostí stěžovatelky o něm a dále hodnotou předmětných nemovitostí, se dovolací soud nezabýval. Nemělo totiž jít o dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu.
III.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud jí odepřel právo na soudní ochranu tím, že nezrušil napadený rozsudek krajského soudu pro extrémní rozpor zjištěného skutkového stavu s provedeným, respektive neprovedeným dokazováním při hodnocení ceny nemovitostí a domněnky vědomosti stěžovatelky o dluzích svého otce z podnikání. Nejvyšší soud v tomto rozsahu nerespektoval usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13.
10. Nadto se měl dovolací soud nesprávně vypořádat s dovolacími námitkami stěžovatelky ohledně možné obrany manželky původního dlužníka prostřednictvím tehdejší právní úpravy výkonu rozhodnutí vylučovací žalobou. Ve svém odůvodnění pouze nekriticky převzal závěry uvedené v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1290/2001, a to bez jakékoli jejich transpozice do poměrů této věci, která je odvozeným sporem o zaplacení pro nemožnost přímého odpůrčího výroku. Ještě před darováním předmětných nemovitostí existovala vysoká míra pravděpodobnosti, že se manželka původního dlužníka domůže vyloučení její poloviny z exekuce (§262a ve spojení s §267 občanského soudního řádu), neboť nešlo o dluh spadající do společného jmění manželů [§143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku]. Za této situace pak darování nemůže založit možnost postihnout žalobním nárokem celé nemovitosti, resp. hypotetické obohacení stěžovatelky jejich hodnotou.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [ze strany stěžovatelky byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadeným rozhodnutím a obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 8 C 81/2011, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
14. Napadeným usnesením dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost, a to z těch důvodů, že v jí předestřených právních otázkách přisvědčil hodnocení krajského soudu jako souladnému s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu a že zbylé námitky směřující proti skutkovým zjištěním nepředstavují zákonný dovolací důvod. Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí dovolacího soudu především z toho hlediska, zda jeho rozhodnutí nemělo za následek porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, případně zda k porušení tohoto práva nedošlo takovým použitím právního předpisu, jež by nemohlo obstát z hlediska obecně akceptovaných metod výkladu právních předpisů. Žádnou takovouto skutečnost však neshledal.
15. K námitkám ohledně hodnocení ceny nemovitostí a domněnky vědomosti stěžovatelky o dluzích svého otce z podnikání postačí uvést, že stěžovatelka v dovolání nepředestřela žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by otevírala prostor pro posouzení hodnocení důkazů ze strany krajského soudu. Pouhý poukaz na nesprávnost skutkového závěru, byť doplněný o odkaz na usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13, neumožňoval dovolacímu soudu - s ohledem na vymezení dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu - tyto námitky věcně projednat. Bylo na stěžovatelce, aby v dovolání zdůvodnila svůj závěr o porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a aby za tímto účelem řádně vymezila dovolací důvod, jakož i to, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu.
16. Pokud jde o poslední námitku, dovolací soud se s otázkou, zda za situace, kdy závazky dlužníka netvořily společné jmění manželů, lze zvažovat uspokojení se věřitele i na té polovině majetku ve společném jmění manželů, který by při jeho vypořádání náležel manželce dlužníka, vypořádal stručně poukazem na závěry vyslovené v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1290/2001. Přestože napadené usnesení by v této části mohlo být obsáhlejší, z uvedeného rozsudku se podává, že věřitel může odporovat právní úkon, kterým ušla věc ze společného jmění manželů dlužníka a jeho manžela, bez ohledu na to, že věřitel nemá za manželem dlužníka vymahatelnou pohledávku. Z toho pak vyplývá použitelnost §42a odst. 4 občanského zákoníku, jestliže určitá osoba měla z odporovaného právního úkonu prospěch, přičemž právě tato skutečnost byla podstatná pro rozhodnutí ve věci. Dovolací soud tak v rozsahu potřebném pro posuzovanou věc zodpověděl otázku, která měla podle stěžovatelky založit přípustnost dovolání. V jeho závěru o nepřípustnosti dovolání nelze spatřovat žádné "kvalifikované" pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Z tohoto důvodu Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu