ECLI:CZ:US:2018:1.US.2373.18.1
sp. zn. I. ÚS 2373/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Lorkové, zastoupené Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018 č. j. 21 Cdo 330/2018-302, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Kilian group, s. r. o., sídlem Chrpová 531/65, Brno, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou dne 12. 4. 2007 u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") se stěžovatelka po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 57 000 Kč s odůvodněním, že u ní byla od 1. 1. 2006 zaměstnána jako asistentka. Ke dni 8. 1. 2007 okamžitě zrušila pracovní poměr, neboť jí nebyla vyplácena mzda. Rozsudkem městského soudu ze dne 3. 11. 2011 č. j. 43 C 51/2007-115 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Městský soud v odůvodnění uvedl, že v řízení bylo dokázáno skončení pracovního poměru ke dni 7. 8. 2006, a proto nebylo povinností vedlejší účastnice vyplácet mzdu.
3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání. V něm uvedla, že městský soud nedostatečně přihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Zejména zpochybnila pravost dohody o ukončení pracovního poměru ke dni 7. 8. 2016.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 3. 2017 č. j. 15 Co 471/2012-273 byl rozsudek městského soudu změněn tak, že vedlejší účastnice je povinna stěžovatelce zaplatit 10 957 Kč s příslušenstvím. Ve zbývajícím rozsahu byl rozsudek městského soudu potvrzen. Stěžovatelce byla rovněž uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 52 793,20 Kč a nahradit státu náklady řízení před městským a krajským soudem. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že bylo zjištěno nevyplacení mzdy za měsíc červenec 2016 a pět dnů v měsíci srpnu 2016. Ke zbývajícímu rozsahu uvedl, že není pochyb o skončení pracovního poměru dohodou ke dni 7. 8. 2016.
5. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 č. j. 21 Cdo 330/2018-302 odmítnuto pro vady. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelka neuvedla právně významný dovolací důvod a pouze nesouhlasila se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů. Závěry k výkladu projevu vůle, jde-li o skončení pracovního poměru, označil za vyhovující ustálené soudní praxi.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy vytýká v ústavní stížnosti postupu Nejvyššího soudu přepjatý formalismus a nesouhlasí se závěrem o uplatnění jiného než zákonem upraveného dovolacího důvodu. Odmítnutím dovolání podle stěžovatelky došlo k odepření spravedlnosti, neboť i z ústavněprávního pohledu může být posouzena otázka, zda skutková zjištění soudů mají dostatečnou a racionální základnu. Stěžovatelka podle svých tvrzení vymezila otázky hmotného práva zakládající přípustnost dovolání, přičemž má být samozřejmé, že k nim v dovolání musela rozvést skutkový stav. Nejvyšší soud měl navíc vymezené otázky hmotného práva zcela opomenout. Podle stěžovatelky v nyní posuzované věci nešlo o nepřípustné dovolání, neboť napadla závěr obecných soudů, že byla jako zaměstnankyně povinna tvrdit překážku ve výkonu práce. Ve stručném odůvodnění však odpověď na tuto otázku nedostala. Stěžovatelka rozhodnutí Nejvyššího soudu dále vytýká nepřihlédnutí k novější rozhodovací praxi, zejména jde-li o výklad projevu vůle při právním jednání. Závěrem stěžovatelka odkázala na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
10. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že důvodem odmítnutí dovolání v nyní posuzované věci nebyla jeho nepřípustnost, nýbrž absence vymezení dovolacího důvodu. Podle ustanovení §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), musí být v dovolání vedle ostatních náležitostí mimo jiné uveden důvod dovolání, tj. nikoliv jen to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V případě absence tohoto vymezení je dovolání podle §243c odst. 1
o. s. ř. odmítnuto. Z uvedeného je zřejmé, že vymezení a posouzení splnění náležitostí dovolání a jeho následné odmítnutí je otázkou podústavního práva, jehož interpretace a aplikace je výlučně svěřena obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo
např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
11. Ústavní soud ani v nyní posuzované věci nezpochybňuje věcnou správnost tvrzení stěžovatelky a jde-li o přípustnost dovolání, plně se s ní ztotožňuje. Je však třeba zopakovat, že z odůvodnění rozhodnutí o dovolání stěžovatelky vyplývá jako důvod odmítnutí nikoliv jeho nepřípustnost, nýbrž nesplnění formálních náležitostí, konkrétně absence dovolacího důvodu. V tomto smyslu stěžovatelka vůči usnesení Nejvyššího soudu nic nenamítá.
12. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu