ECLI:CZ:US:2018:1.US.2406.18.1
sp. zn. I. ÚS 2406/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Věry Knejpové, zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Čáslavská 8, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3608/2017-302 ze dne 25. 4. 2018, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 262/2015-274 ze dne 19. 4. 2017 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. 14 C 140/2014-232 ze dne 16. 11. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Náchodě jako nedůvodnou zamítl žalobu stěžovatelky na určení vlastnického práva ohledně podílu v rozsahu jedné ideální poloviny k nemovitostem nacházejícím se v katastrálním území Jaroměř a blíže specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové změněno jen s přihlédnutím k dílčí změně žaloby v odvolacím řízení, určovací žaloba stěžovatelky však byla opět v celém rozsahu zamítnuta. Následné dovolání stěžovatelky směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy ve svém výkladu konstruovaly nepřípustnou výjimku z ustanovení §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tím, že ze společného jmění manželů vyjmuly nemovitost tvořící složku podniku jako věci hromadné, a upřely jí tak vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Soudy ve svých rozhodnutích podrobně vyložily, proč spoluvlastnický podíl na dotčené nemovitosti netvořil součást společného jmění manželů (SJM), v důsledku čehož nemohly ve vztahu k ní nastat účinky fikce jeho vypořádání stanovené v §150 odst. 4 dříve platného občanského zákoníku. K tomuto závěru soudy dospěly i v (již pravomocně skončeném) řízení o vypořádání SJM vedeném u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 174/2012, do něhož tehdy nemovitosti (bývalý hotel Grand), které jsou předmětem nynější určovací žaloby, nebyly zahrnuty. Vynětí ze SJM soudy tehdy odůvodnily tím, že žalovaný nabyl podnik před uzavřením manželství (v předmětu podnikání klempířství). Stěžovatelka rozporovala tento závěr i v ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím vzešlým z řízení o vypořádání SJM, avšak Ústavní soud jí nevyhověl s poukazem na řádný výklad obecných soudů, do něhož není za dané situace oprávněn sám zasahovat (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 452/17 ze dne 21. 3. 2017). Není proto důvodu, aby závěry soudů ohledně téže otázky, byť v řízení s odlišným předmětem, Ústavní soud hodnotil jinak. V podrobnostech lze jak na rozhodnutí vzešlá z řízení vedeného u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 174/2012, tak i na nyní napadená soudní rozhodnutí zcela odkázat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu